Divotvůrkyně

Slyš, prozři. Opakuj po mně. Uklidni, vnímej. Potřeby svého těla. Vzpurná Večernice v noční košilce. Budu tvou lucernou pod černou oblohou. Tvými kroky. Za poznáním, pochopením podstatných jmen, zapomenutých světel zhasnutého světa. K přijetí ticha bílé hůlky, abys neztratila smysl ukázat se, "říci" (s) citem. O kapku člověka. (02.06.2023)

Jedná se o opravdu silnej a nervy drásající příběh, ale teatrálnost některých postav zde opět akorát ubírá na kvalitě. Jinak chápu, že začátky už jen uvědomění si samotný reality související se zkrocením musely být pro žáka i učitele nejkrutější, což snímek zobrazuje, ovšem dokola opakující se vnucování návyků se po čase stává tak trochu stereotypem a kromě pumpy neni ani nijak zvlášť z filmu patrný, co konkrétně Helen dokázalo zlomově změnit, no a závěr je více méně otevřenej, ale je jasný, že další osud Helen a její učitelky by vyžadoval minimálně pokračování. Hluboký story v průměrným zpracování. 60% (01.02.2017)

Přesně ta poloha Penna, kterou mám nejraději, drsná romatika. Již zde žongluje na pomezí klišě a sentimentu a vždy včas zbrzdí drsnou scénou. Jeho režijní počiny mě baví stále vice, možná i proto, že žádné dva filmy nemají byť jen podobný námět. Spojuje je jediné, obyčejní lidé se ocitají v mezních situacích. (09.12.2019)

Opravdu úchvatný film o mladičké Helen Kellerové, slepé a hluchoněmé dívce od dětských let, které hrozí, že bude poslána do ústavu pro mentálně postižené. Její neschopnost komunikovat s okolím ji činí velice divokou a otrávenou životem. Její rodiče v zoufalství hledají pomoc v Perkinsově ústavu, který jim posílá napůl slepou vychovatelku Annu Sulivovanou, ve skvělém podání Anny Benkcoftové. Přes velké potíže a vzájemnou úvodní nesnášenlivost ji postupně učí komunikovat s okolím. Tento film má výjimečně optimistický konec, což se tak trochu vymyká ostatním velkým Pennovým dílům. Tento emoční ilm určitě zanechá nesmazatelnou stopu v mysli každého diváka. Něco mezi čtyřmi a pěti hvězdami. (14.03.2008)

,,HORŠIE NEŽ BYŤ SLEPÝ, JE VIDIEŤ A NEMAŤ VÍZIU" (Hellen Keller) __ Pred pozretím tohoto filmu som vôbec netušil kto to bola Hellen Kellerová, no teraz keď som si prečítal Matty-ho komentár, ale i iných a internetové zdroje tak ostávam v ,,nemom" úžase. Na tretí deň od pozretia mám stále nutkanie čosi o tomto filme napísať (i keď pochybujem, že sa mi podarí správne vystihnuť všetky pocity), nakoľko ma zaujal v úplne inom smere ako to poväčšine o 5* filmov býva a som z neho stále natoľko ohromený, že mi nejde naň nemyslieť a táto skutočnosť vyčarila aj poslednú hviezdičku, pretože pri rozhodovaní medzi 4* alebo 5* som bol istú chvíľu na pochybách. Stále ma prenasleduje desivá predstava pre zdravých ľudí nepochopiteľného Helleninho života - byť od raného detstva slepý a tak nemať možnosť nijako spoznať svet vôkol seba (pri záverečnej scéne ma napadlo, aké hrozné je nevedieť o dni a noci) a ešte byť aj nemým a hluchým. Snáď najhorší spôsob ľudského života pri ktorom by som ja osobne radšej volil smrť (ak by som ju samozrejme poznal a vedel, že som tvor smrteľný) alebo by som to žiadal od svojich príbuzných ak by som na to prišiel. A to sa Hellen dožila uctihodného veku 87 rokov! Ešte niečo málo o filme samotnom. Obidve hlavné predstaviteľky excelujú, dokonca by som povedal, že Patty Duke je o niečo lepšia ako Anne Bancroft a žasol som aký flexibilný život vie takto postihnutý človek viesť. Rozmýšľam tiež nad tým, čo všetko išlo z námetu vyťažiť ale myslím, že to bolo dostatočné. Občas som však nevedel prehltnúť postoje a názory Helleniných rodičov, jednak rozmaznávanie dcéry a potom keď už jej správanie nevedia vydržať volili by radšej ústav. Najlepšie mi prišli predovšetkým dve scény, keď Annie učí Hellen jesť lyžicou a potom záver kedy spoznáva vodu. Neobvyklý, vlastne šťastný koniec vo výsledku nie je naškodu. Stále mi ten film neschádza z mysle ani jeho príznačný názov. Kto bola vlastne divotvorkyňa, Annie že naučila nemé dievča kontaktovať sa s okolím, či Hellen a to, čo napriek postihnutiu dokázala za život vykonať? (27.08.2009)