Divotvůrkyně

Ja tedy ve filmu snesu leccos, Divotvurkyne je ale natolik depresivni (ani ne tak film samotny, jako zamysleni se nad tim, jaky by byl asi zivot narodit se slepy a hluchy), ze behem sledovani jsem mel jistou uzkost, ktera mi branila v jakemkoliv filmovem prozitku. Urcite se jedna o kvalitni film, i kdyz nechapu, ze to byl Arthur Penn schopen natocit. Uz tento film nikdy nechci videt a nikomu ho nikdy nedoporucim! (30.12.2013)

Tak toto ma dostalo. Nevedela som si predstaviť, ako sa dá hlucho-slepé dievčatko naučiť znakovú reč. Malá však bola extrémne inteligentná. Okrem toho mala milujúcich rodičov a šťastie na úžasnú vychovávateľku, ktorá sa nevzdávala. Helen sa nielen naučila znakovú reč, ale vyštudovala aj vysokú školu, stala sa z nej spisovateľka a dožila sa 88 rokov. Chvíľami sa na to ťažko pozeralo, metódy vychovávateľky boli spočiatku naozaj drsné, ale iná možnosť nebola. Film zamával asi s každým, čo len trochu citlivým človekom. (02.06.2023)

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin. (25.03.2012)

Slyš, prozři. Opakuj po mně. Uklidni, vnímej. Potřeby svého těla. Vzpurná Večernice v noční košilce. Budu tvou lucernou pod černou oblohou. Tvými kroky. Za poznáním, pochopením podstatných jmen, zapomenutých světel zhasnutého světa. K přijetí ticha bílé hůlky, abys neztratila smysl ukázat se, "říci" (s) citem. O kapku člověka. (02.06.2023)

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85% (17.02.2009)