Kde je moje tělo?

Poměrně zajímavý surrealistický francouzský milostný příběh prezentující se coby animovaný film, který jako první vyhrál hlavní cenu v Critic's Week v Cannes. Snímek je svým rozkvětem a pohádkovostí nemálo podobný snímku stejných autorů 'Amélie z Montmartru' (2001). Tentokrát tu na jedné straně máme příběh oddělené ruky snažící se vrátit domů a na straně druhé osud chlapce Naoufela pocházejícího z Afriky, kterému vlivem automobilové nehody zemřou rodiče a živí se jako rozvozce pizzy. Zdánlivě nesourodé dějové linky jsou však překvapivě ve svých výpovědích plně harmonizující. Samotná ruka se snaží přežít v drsné realitě všedních dnů se všemi svými nástrahy a chlapec se snaží naopak přetrvat a vzejít do přízně dívky, do které se zamiloval, a však určitý ostych mu nedovolí to dát přímo najevo. Je to film, který mísí hororové prvky s prvky milostného milosrdenství. Je to film plný filozofie a životního očekávání. A do třetice je to film plného pocitu strachu nad ztrátou určitosti, kterou svou cestou životního údělu Naoufel získá. Příběh se liší stylem, tónem a dokonce i žánrem, ale ve svém smyslu je sepsán tak, že se vše vzájemně dokonale doplňuje. Ve svém artovém pojetí je snímek krapet složitější. Ve jádru má však ohromnou sílu představivosti života jednotlivců pocházejících odjinud a myšlenkové přizpůsobení místních lidí k takovému jednotlivci. Snímek je tedy v jádru věci politickým moralyzačním aspektem, avšak nenásilně uchopitelný. A tak u6 záleží jen na samotném divákovi, jak už s touto poutavou jedinečností naloží. (12.02.2020)

Čirá nádhera, pohlcující, omamné, fyzické a krásné. Úchvatně intenzivní taktilní film, který pro mladého člověka může být stěžejním iniciačním zážitkem a staršímu navrátí víru ve film a připomene sílu tohoto média. Je to setkání s úctyhodným talentem, který předkládá zcela originální vizi, která je ale současně do nejmenšího detailu promyšlená a vycizelovaná, aniž by při tom ztratila cokoli z bezprostředního kouzla syrové kreativity. Film, po kterém se člověk chce hned přenést ze sálu do dřevěného iglů na střeše a nechat to v sobě všechno ještě dlouze doznít a nechat si ty výjevy zalézt pod kůži. Téhle sugestivní odysei napříč krásnými i nelítostnými zákoutími jednoho města i celého života nikdy nedojdou nápady a divák tu nikdy nemá navrch. Naopak, nejen že je tohle úchvatně nepředvídatelný příběh prodchnutý melancholií i humanismem a krásou stranou obvyklých klišé, ale navíc je tu celou dobu divák nekompromisně vlečený spirálou osobité vize, které se může jen poddat a žasnout nad ní. (19.05.2019)

Moc nerozumím tomu hypu. Má to atmosféru, je to poetický, ale romance je postavená na strašných stereotypech - loser, co přišel v dětství o rodiče při autohavárii + unikavá cool holka silně připomínající Ramonu ze Scotta Pilgrima a asi tak 150 dalších podobných dream girls? Pro mě krásný, ale bez duše. (06.01.2020)

Veľmi podmanivá atmosféra, skvelá hudba a pekný príbeh. Tá ruka mala síce veľmi veľké šťastie, až by som povedal nereálne, ale aj chodiaca ruka nie je moc reálna, takže išlo skôr o vyznenie a pointu ako o nejaké náhody. Koniec ma nechal trochu chladným a film nezakončil svoju cestu pre mňa osobne nejakou emočnou bombou, ale putovanie bolo skvelé. 7,8/10. (05.02.2020)

Že Kde je mé tělo? nebostalo oscara kvůli Toy Story 4 je ohavný zločin, Jérémy Clapin zachytil dospívání a první lásky z velmi nečekané perspektivy s dechberoucí poetičností. Navíc je to jeho celovečerní debut, tak můžeme doufat že i v dalších dílech vrátí francouzskému animovanému filmu jeho už poněkud zašlou slávu.. (30.03.2020)