Krajina Nomádov

Pozor, není to až taková romantika, jak by se z oficiální anotace mohlo zdát. Je to bolestivější, a lepší. *** Prožitkové sociální drama zcela výjimečně - při vší zjevné kritičnosti vůči systému - soustředěné na ryzí krásu bdělosti autentického prožívání svobody, která člověka motivuje, aby si šel po svých, za každou cenu, i když si uvědomuje, že bude příliš vysoká. Buď necháte systém, aby z vás vysával život jako z ostatních víceméně přizpůsobivých, anebo budete živí vyšlapávat stezku, ale budete se po ní plahočit sami a všechny síly padnou na elementární starosti, abyste se udrželi v chodu. A na ten výlučný nenahraditelný pocit plynulého vědomí, že jste naživu. Tertium non datur, ne dnes, ne v tomhle podělaném životě. *** Forma se magicky doplňuje s obsahem, v řazení výjevů, ve striktním střihu, v nesamozřejmosti navazování, propojování i opouštění, v úmornosti repetic, v rytmu, tempu, v postupném nenápadném zrání uvědomění a nakonec i v nemožnosti zastavit se, někde skončit dřív, než ta kára života konečně dohrká. *** Snímek navíc v neokázalém mistrovství omamně stírá hranice mezi poetičností, dokumentárností, řemeslností a autenticitou. *** A vnímavému divákovi tohle nenápadně vybroušené dílo zprostředkovává niterný prožitek života na cestě, nikterak pohodlný a vůbec ne prostý kompromisů a nespravedlivých újem, těžké, nezajištěné, mizerně placené námezdné práce, šizeného jídla z plechovek, sociální i intimní odloučenosti, DIY vyspravování křehkých schránek starých otlučených aut i stále vyčerpanějších a stále houževnatějších a zarytějších těl a myslí, osaměle vedených životů, který si ti lidé nevybírají ani tak jako svůj vysněný způsob bytí ve svobodě, ale k němuž je jako k menšímu zlu časem dotlačily okolnosti prostě proto, že se pro svou povahu nemohou nechat spokojeně uzavřít do konvenčních škatulek a pro nedostatek peněz z nich ani snadno uniknout, a jakožto zneklidňující elementy všude ruší, čeří stojaté vody, chtě nechtě upozorňují, že tahle společnost nejen že není pro všechny, ale že nejspíš není vůbec pro nikoho živého. *** Zdrojem nejsilnějšího účinku je tu silně přítomná a znovu a znovu nenaplňovaná bytostná lidská potřeba patřit, být přijatý a vnímaný, přispívat sebou, a stejně základní lidský nárok nemuset se přitom vzdát autentického bytí, prožívání: i divák si podvědomě přeje, aby už postava Fern našla své místo, klidně i na cestě, třeba v kočovné skupince, ale v nějakém typu ubezpečující stálé blízkosti, sdílení. Cítíme, že si to přeje i Fern, že si to v nitru přeje každý z těch samotářů, když se mezi sebou loučí a ví, že si budou chybět, ale také ví, že jejich samorostlé, příliš dlouho namáhavě vybojovávané specifické způsoby, jak vzdorovat tlakům a cítit a prožívat ty záblesky vzrušující svobody, už nejsou slučitelné, že je složité cesty vytvarovaly do křivolakých tvarů, v nichž by si překáželi, že už je pozdě se na stará kolena přizpůsobovat. Mohou se setkávat v uzlových bodech svých osobních map, opatrně se při dodržování složitých privátních pravidel obdarovávat, ale nakonec vždycky musí skončit u "let go and see you down the road", i když jim to uvnitř trhá srdce. *** I když Fern všechno o své minulosti a motivacích pochopí, i když i její sestra nakonec pochopí a přijme její svébytnost, potřebnost a soupatřičnost, i když se jí otevírají dveře do různých domů, už to nikdy nebudou domovy, nabízejí se od druhých více z jejich děsu před její samotou a z lítosti nad vším, co se nepodařilo přirozeně včas, než z radosti toho, jak do sebe všechno zapadá, protože nezapadá a už nikdy nezapadne a na tomhle vědomí, jež jediné je spojuje, se už nedá stavět spolužití ochočeného s neujařmeným - a Fernina cesta definovaná už nepřeložitelnou životní zkušeností se dál může ubírat jen jediným směrem - do otevřeného neznáma, v pokračujícím vyhnanství, které se jí stalo domovem, ve vzrušujících záblescích svobody na cestě, v ubývání sil a ve stesku po lidech, s nimiž by snad mohla v nějakém jiném čase, snad na nějaké jiné planetě možná utvářet nějakou jinou, z podstaty svobodnější, autentičtější a svému jménu náležitější "společnost". *** Za všimnutí stojí i důraz tvůrkyň na neostrou hranici mezi filmem a žitou skutečností: hlavní postava se na seznam uchazečů o práci zapisuje jako Fern McD, všichni tuláci a tulačky reprezentovali sami sebe, Francis McDormand film spoluprodukovala, stála o to, aby vznikl, a během natáčení si na čtyři měsíce osvojila se vším všudy kočovný život v dodávce... Film navíc přivedl na svět ryze ženský rozhodný záměr (od autorky předlohy, přes scénář, režii, produkci až po představitelky skalních hrdinek), síla ženské odhodlanosti tak opět prostupuje jeho formou i obsahem a nese vzkaz. Ostatně různé ženské postavy ztvárněné v minulosti Francis McDormand nebo předchozí film Chloé Zhao Songs My Brothers Taught Me ukazují na jistou konzistenci a souběžnost v akcentování toho, v čem moderní koncept "společnosti" dlouhodobé tristně selhává. *~ (31.01.2021) (menej) (viac)

Kniha Nomadland: Surviving America in the Twenty-First Century od Jessicy Bruder z roku 2017 pojednává o fenoménu starých Američanů, kteří cestují zemi jako nomádi, nebo též kočovníci. Tato kniha spadá do literatury faktu a těžko by se dalo čekat, že by se z takové knihy dal zpracovat celovečerní film. Ale stalo se. Samotná herečka Frances McDornand společně s producentem Peterem Spearsem získala práva na knihu ještě v roce vydání a poté, co se McDormand tolik líbil film režisérky a scenáristky Chloé Zhao Jezdec, rozhodla se oslovit právě jí. Zhao na spolupráci kývla a ve výsledku dodala jeden z nejlepších filmů minulého roku, který nejen zařídí, že bude Frances McDormand bojovat již o třetího Oscara za nejlepší ženský herecký výkon, ale definitivně dokáže, že je Chloé Zhao jednou z nejtalentovanějších režisérek současnosti, která v nadcházejících letech určitě světu nadělí další výborné filmové zážitky. Země nomádů je výborný film. Do velké míry Země nomádů chvílemi skutečně působí jako autentický dokument, který skutečně zachycuje život moderních kočovníků. A do jisté míry to tak i vlastně je. Frances McDormand a její herecký kolega David Strathairn jsou totiž ve snímku jedinými profesionálními herci, přičemž jednotlivé členy komunity nomádů hrají skuteční nomádi a dokonce jsou i stejně pojmenováni. Významnou roli tu má i Bob Wells, youtuber, který propaguje žití v obytných vozech. Pro postavu Fern v podání Frances McDormand se po tragické smrti manžela a ztrátě zázemí stává cestování po Americe novým životním směrem, přičemž cestou potkává různé nomády, zjišťuje, že není samotná, která se cestováním po Americe snaží zalepit bolestivé rány a přesvědčuje se o tom, že dost možná ohledně některých věcí nikdy neuplyne dost času. A celou dobu je to neskutečně emocionálně silný, herecky naprosto fantastický a vizuálně neskutečně nádherný. Po svém předchozím snímku Jezdec Chloé Zhao nadále dokazuje, že má naprosto pod palcem výtečnou vizuální stránku, ale zároveň se krom vizuálu může opřít i o silný scénář. I tentokrát s kameramanem Joshuou Jamesem Richardsem společně stojí za nádhernými panoramaty, výtečnými táhlými záběry a především naprosto vypulírovanou vizuální stránkou. Na ten film se jednoduše krásně kouká, od začátku do konce si drží vrcholnou vizuální stránku a celkově je vidět, že si někdo dal s vizuálem strašnou práci. A stálo to za to. Zároveň jde o film s dokonalým scénářem. Film, který geniálně staví na následcích ekonomické krize, konverzace mezi postavami mají tu správnou sílu a především se výtečně pracuje s hlavní hrdinkou. Konverzace s Bobem Wellsem je naprosto srdcervoucí, především i proto, že Wells v ní vlastně mluvo o svém vlastním traumatickém zážitku. Země nomádů není vyloženě tragickým příběhem a především celá stavba příběhu opravdu spočívá čistě v cestování z místa na místo a konverzacích o různých věcech s různými lidmi. Jenomže právě zde se ukazuje síla samotného scénáře. Scénáře, kde skutečně prim hraje autentické zachycení prostředí nomádů a následném zachycení pozitivních i negativních aspektů v kůži nomáda. V tomhle ohledu se naprosto výtečně podařilo zachytit aspekty předlohy, která spadá do literatury faktu a zároveň Zhao zapojila postavu Fern, která se společně s divákem se světem nomádů seznamuje a stává se jeho součástí. Síla scénáře Zhao tak ve finále tkví právě v tom, že tenhle moderní western výtečně představuje cestu jedné zlomené ženy, která ale dost možná ani nemá cíl. Frances McDormand naprosto sebejistým výkonem dokazuje, že nadále patří mezi nejlepší herečky současnosti a její klidný a přesto naprosto emocionálně procítěný výkon je prostě něco neskutečného. McDormand nehraje postavu, která by vyloženě volala po divákově empatii, přesto má pouť hlavní hrdinky naprostou sílu a člověk vlastně snadno pochopí, proč je pro ní nový začátek zcela obtížný a nový styl života je pro dost možná jedinou spásou. Vztah s postavou Davida v podání Davida Strathairna možná působí nadějně, postava Fern ale pořád žije se zlomeným srdcem, které dost možná jen tak už slepit nepůjde. McDormand bude za pár měsíců za tenhle silný herecký výkon, jehož síla není ve vyložené expresivnosti bojovat o třetího Oscara a vlastně bych jí ho skutečně přál. Nadále totiž dokazuje, že patří mezi nejlepší herečky a její ztvárnění v Zemi nomádů zcela určitě patří mezi nejsilnější herecké výkony minulého roku. Ovšem Země nomádů je sám o sobě velmi silný zážitek. Pro mě osobně představuje Země nomádů společně s Tenetem nejsilnější filmový zážitek roku 2020 a naprostým právem jde o držitele mnoha ocenění, kterému osobně budu fandit i na předávání Oscarů. Zcela určitě jde totiž o film s neskutečným přesahem, výtečnou formální stránkou a vynikajícím výkonem McDormand. Třešničkou na dortu je líbivý soundtrack Ludovica Einaudiho, který už tak vysoké kvality Země nomádů posouvá ještě o kousek dál. V mých očích zcela jednoznačně mistrovské dílo, které dokazuje, že nám Zhao velmi pravděpodobně do pár let ještě předvede velké věci...... (17.02.2021) (menej) (viac)