Listy mŕtveho

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (11.01.2008)

Obraz zpustošeného světa po jaderné válce. Scénář zajímavý i herecký výběr ucházející, ale chybí zde právě pohled na zpustošenou zemi, pohled na bortící se společnost a následky této zkázy. Jediný dohromady asi tříminutový výlet doktora Larsena na černý trh a do dětské nemocnice vydá za celý film plný monologu a dialogu vedených v atomovém krytu. (23.11.2014)

Největší síla Dopisů mrtvého tkví ve velmi působivé atmosféře postapokalyptického světa vykreslené skrze do sépiových barev tónovaný černobílý materiál a kulisy skládající se z ponurých, špinavých interiérů a exteriérů plných suti a rozvalin. Z příběhu, který se soustředí pouze na hrstku postav a ve své jednoduchosti by se dal označit za minimalistický, je jasně čitelný kritický komentář tvůrců varující před možnou jadernou hrozbou a vizi možné budoucnosti našeho světa přináší tento film vskutku depresivní a krutou. Potřeba tvůrců vyjadřovat se k takovémuto tématu nepochybně pramení z tehdejších napjatých vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nebo z jaderné havárie v ukrajinském Černobylu, ke které došlo ve stejném roce, kdy byly Dopisy mrtvého natočeny. (09.01.2011)

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Atmosféru to nemá špatnou (byť podmanivá zrovna taky není), depresivní to je taky, interiéry i exteriéry byly zvoleny skvěle (to je asi na celém filmu nejlepší - venku je to samý rozbořený, zničený barák, bez plynové masky se tam nedá dýchat a v bunkrech to zase vypadá strašně hnusně), natočené to je taky dobře, akorát jsem pořád čekal, že to bude hlubší a že tam bude nějaký větší děj. Ale co se toho děje týče, i když jsem čekal, že se tam rozjede něco většího, i tak musím říct, že mě ten děj (včetně konce) celkem zaujal. Pak je to taky poněkud utahané, protože některé scény mi zde připadaly zbytečné. Něco do sebe ten film rozhodně má, ale přece jenom, mohlo se v něm rozjet víc. 3* (18.04.2020)