Listy mŕtveho

Neskutečná filmová temnota s vynikajícím Rolanem Bykovem. Jak by vypadal svět po nukleární katastrofě si asi těžko lze představit, ale tato atmosféricky hutná sonda by to klidně mohla ukazovat poměrně reálně. Já osobně bych ocenil trochu větší tah na bránu, film nemá skoro příběh, ale vynahrazuje to absolutně geniální pochmurné zpracování laděné do temných odstínů. Na závěr, kdy se na chvíli rozzáří plátno bílou mě z toho zaboleli oči. Poctivých pět to asi úplně není, ale vzhledem k tomu že film stavím výše než vlákna, trochu přilepším. (29.04.2011)

Vrcholným produktem naší civilizace nejsou umělecká díla, vědecké teorie, prodlužování života farmaky, přesunování válečných konfliktů na periferie, ani muzeifikace přírody. Je to konzum, který nemá, a nikdy neměl,svého přirozeného nepřítele. Brzy se pod diktát konzumu dostane celá planeta - samozřejmě až na pár nepodstatných výjimek, které se povezou až na jeho chvostě. Co bude potom je dobře zdokumentováno už teď. "Dopisy" natočené v rámci jedinečné ruské tradice Tarkovskij-Sokurov ukazují konzum obrácený naruby (atomová válka je zde důsledkem, nikoli příčinou): místo barevných fasád domů vytrhané betonové bloky prorostlé dráty, místo nablýskaných aut jejich zdeformované vnitřnosti, místo zahrad s jezírky smrduté kalužiny... ...a místo lidí? Zase jen lidi, pokud zůstali naživu. Scénáristé Boris Strugackij a Konstantin Lopušanskij je generačně vymezují: starci s hrdou rezignací odcházejí do hrobu, střední generace si dělá ještě jakous-takous naději, mládí jde vpřed. (22.09.2014)

Největší síla Dopisů mrtvého tkví ve velmi působivé atmosféře postapokalyptického světa vykreslené skrze do sépiových barev tónovaný černobílý materiál a kulisy skládající se z ponurých, špinavých interiérů a exteriérů plných suti a rozvalin. Z příběhu, který se soustředí pouze na hrstku postav a ve své jednoduchosti by se dal označit za minimalistický, je jasně čitelný kritický komentář tvůrců varující před možnou jadernou hrozbou a vizi možné budoucnosti našeho světa přináší tento film vskutku depresivní a krutou. Potřeba tvůrců vyjadřovat se k takovémuto tématu nepochybně pramení z tehdejších napjatých vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nebo z jaderné havárie v ukrajinském Černobylu, ke které došlo ve stejném roce, kdy byly Dopisy mrtvého natočeny. (09.01.2011)

Jak jednou řekl Arnold Jidáš Rimmer: "I ve slově beznaděj...je naděje." Po zbytek večera mě prosím nechte utápět se v depresi. Rád bych toho napsal víc, ale nemám sil. Dopisy mrtvého byl neskutečně surrealistický zážitek. Temný, morbidní, absurdní. Trošku mi to připomínalo videoklip k Sigur Rós - Vaka. Šla z něj stejně zhoubná atmosféra. (08.06.2021)

Tradičně vysoká a objevná úroveň ruské fantastiky (sci-fi) je průlomovým objevem. Skutečnost, že na exulantovo (Tarkovského) dílo se podařilo navázat tímto strhujícím způsobem z mimoskevských ateliérů (LENFILM) a že se na plátně objevují tváře vesměs zcela neznámých a přitom výborných petrohradských herců, zaujme ještě víc. Gorbačevova pěrestrojka, která tehdy nabírala dech, v mnohém připomínala starší chruščevovské "ottěpel´". Dobové vystupňování zbrojení (nedávno bylo připomenuto ruské sestřelení jihokorejského civilního letadla nad Kurilskými ostrovy; od tohoto data uplynulo třicet let) podmalovala motivaci autorů scénáře. Původní verze byla výrazně delší, zahrnovala řadu epizod a děj "košatěla". Vliv Tarkovského poetiky jsem cítil (snad přesně) zejména v druhé gradující části MRTVÉHO. Cudnost a oproštěnost vytvořené filmové řeči je pozoruhodná a v ruských poměrech spíše výjimečná než typická. Je nutné upozornit, že - jak je u Strugackých zvykem - děj se odehrává ne v Rusku, ale na Západě v blíže necharakterizované budoucnosti. Zdá-li se toto dílo někomu rozvleklým, stojí za to připomenout festivalová ocenění, která získal: Velkou cenu a cenu FIPRESCI na mezinárodním festivalu v Mannheimu (1986); hlavní cenu na festivalu ve Varně; cenu federace francouzských filmových klubů na festivalu v Cannes; státní cenu RSFSR bratrů Vasiljevových; cenu za režii na festivalu experimentálních filmů v Madridu; zvláštní cenu jury na festivalu v Tblisi (tato ocenění byla získána o rok později). Není náhodné, že MRTVÝ neuspěl v USA; od americké sci-fi se liší opravdu pronikavě. 88 minut strávených jeho sledováním není v žádném případě promrhaným časem. (04.09.2013)