Ako v zrkadle

Zaujímavosť:Ide o druhý najlepší zahraničný film po sebe ocenený Oscarom režiséra a scenáristu vysokého kalibru Ingmara Bergmana zasadeného na opustený ostrov tvoriaci jedno kvarteto,t.j rodina:Karin(zaujímavé,ďalšia postava sa volá Karin),ktorá je dcérou spisovateľa Davida+takisto sa tu nachádza jej brat menom Minus s ambíciami,ktorý by rád išiel v stopách svojho otca a samozrejme Martin ako Max von Sydow- manžel,tu nesmie chýbať... Gunnar Björnstrand ako spisovateľ je výrazná postava „bergmanoviek”,zároveň aj Max a kamera borca Nykvista,to človeka maximálne navnadí na dianie,ktoré komplikuje úzkosť postavy Karin,ktorá trpí závažnými psychickými poruchami v extrémne psychologickom počine,ktorý diváka uvedie do stavu štyroch ľudí,ktorí sú tak strašne samy,že sa musia vysporiadať s Karinou chorobou,ktorá najmä jej brata privádza do šialenstva... Je mi jasné,že sledovať tieto snímky,nebude prechádzka ružovou záhradou,o to viac som spokojnejší... Veľmi náročný a ťažký film,ktorý vidieť vyžaduje určitú dávku tolerantnosti,ktorá je potrebná. (02.10.2014)

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)

Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty. (24.12.2010)

Pozvolný a dá sa povedať nezaujímavý úvod je postupne vygradovaný do záverečného maxima,stiesňujúcej atmosféry a po skončení projekcie sa cítite akoby na vás padol betónový kváder o sile jednej tony. Ťažké, temné a predovšetkým metaforicky silné psychologické dielo, ktorému opäť vizuálne dopomohol maestro Nykvist za kamerou, pričom niektoré obrazy mi silne evokovali Tarkovského (najmä Obeť). (11.06.2007)

Bergmanův filmový vývoj je vlastně takovým neustále probíhajícím ponorem do hlubin psychologie postav, cesta z vnějšku dovnitř. Tam, kde v padesátých letech jeho postavy prožívaly dobrodružství, patálie i lásky, potulujíc se po všemožných i nemožných stezkách (Léto s Monikou, v určitém smyslu i Sedmá pečeť) či se přinejmenším toulaly po zákoutích vlastní minulosti (Lesní jahody), v letech šedesátých jsou vnější vlivy čím dál tím více osekávány, cesty blokovány a mezilidské vztahy ztrácejí na úbytě, protože postavy už prostě nejsou schopni vyjít sami ze sebe a tak je divák nucen vcházet do nich. Tento předěl skvěle symbolizuje právě Jako v zrcadle, v němž se v podstatě okolní dění (které je již tak regulované na jeden ostrov a rodinný kruh), přizpůsobuje čím dál tím více psyché hlavní hrdinky, mění svůj tvar podle jejích duševních pochodů a odráží tak (jako to pomyslné zrcadlo) chmury, strach a úzkosti. Bergman své postavy (potažmo sám sebe) vlastně obrací naruby – jejich vnitřkem zakrývá veškeré okolní dění – a postupem času jejich neurózy zahalují oblohu i slunce. To je druhá specifičnost vývoje tohoto tvůrce – ze světla, ve kterém se občas míhaly stíny, se dostáváme do scenérie, kde jsou stíny obsazeny do hlavních rolí. Avšak o co je větší tma, o to zpravidla silněji vnímáme i malé záblesky světla. Jakkoliv je Karin ve svém šílenství pohazována a tříštěna, střepy jejího duševního zdraví nejsou přesto zcela poztráceny a my máme možnost doufat ve scelení. Je zde ještě cítit víra v to, že po dlouhé noci přijde i ráno, i když je to nepravděpodobné. Je příjemné, že si člověk ze snímku neodnáší jen a pouze bezvýchodnost, jako například v později natočené Hodině vlků nebo Obřadu, ale je mu dán také vzácný kousek naděje. (30.09.2017)