La Vie devant soi

"Nelze žít bez toho, aniž byste někoho milovali" Tohle komorní drama o muslimském chlapci a jeho  stárnoucí židovské "pěstounce" je za mě hlavně o lidskosti. O lidskosti, jakou projevuje paní Rosa dětem žen pochybné pověsti, i o lidskosti, s jakou se mladý Momo do posledních chvil stará o stále více chřadnoucí Rosu. Lidskost je přitom universální hodnota, což film nádherně ukazuje i v pěkně groteskní situaci, kdy se paní Rosa snaží přesvědčit biologického otce Mona, že jeho synem je ve skutečnosti jiný chlapec vychovaný jako Žid. Silnou výpověď přináší i samotný životní příběh Rosy, která díky zkušenosti s Osvětimi již není schopna víry v boha ('viz její slova "Bůh má oči ale nevidí, má uši ale neslyší, má ústa ale nemluví"), přesto z ní není nikterak zatrpklý člověk. A tahle její životní vyrovnanost se přenáší i na mladého Moma. Celkově tak sice člověk sleduje stále smutnější film, na jehož (možná až zbytečně moc otevřeném) konci, je však i jisté "světlo na konci tunelu". (06.08.2024)

Byla jednou jedna paní Rosa. Židovka, bývala prostitutka, která s úderem padesátky z etických důvodů skončila se svou práci a místo toho se začla starat o děti dalších prostititutek, protože jsou to přece děti jako každé jiné. A ze všech svých svěrenců si nejvíce oblíbila muslimského chlapce Moma, se kterým tráví poslední roky svého života výhlížející smrt. Příběh o muslimském chlapci a stárnourcí paní, co se o něj stará nevypadal zpracováním na nic převratného, ale působil na mě již od začátku pěkně. A nakonec mě postupný vývoj vztahu mezi Momem a Rosou, kdy čím dál víc začala vyhlížet smrt, tak se role pečovatele obrátily a začaly si být čím dál blíž, vpodstatě jedinnými sami pro sebe oslovil natolik, že jsem bez problémů obešel bez většího prostoru pro vedlejší postavy a línie a to důkladné zaměření na vztah mezi chlapcem a paní celkem kvitoval a svým způsobem mě (hlavně čím dál víc směrem ke konci) pohltil, i přinesl několik vyloženě silných momentů. Přestože film k mému překvapení dokonce získal Oscara, nebál bych se ho nazvat až nízkorozpočtovým komorním dramatem, kde jsou důležité hlavně hlavní dvě postavy, jejich vztah, vzájemné dialogy, lidskost a skvělý výkon Simone Signoret, která prostě pro tyhle role moudrých žen z lidu byla jako stvořena. (05.03.2021)

Titul Mizrahiho filmu, La Vie devant soi – teda Život pred sebou – pôsobí v kontexte deja trochu ironicky, pretože jedna z rovín príbehu Madame Rosy hovorí o tom, aký vplyv na prítomnosť majú časté návraty do minulosti či už vedomé, alebo nevedomé. Madam Rosa je starnúca kurtizána, ktorá zanechala remeslo a začala sa venovať opatere ratolestí svojich mladších kolegýň. Medzi skupinkou niekoľkých detí vyniká Momo, ktorý o svojich rodičoch nevie nič a Madam Rosa mu na otázky o jeho pôvode (vedomé návraty do minulosti – hľadanie vlastných koreňov) vždy odpovedá vyhýbavo. Samotná Madam Rosa je postavou, ktorá sa do minulosti vracia často – ako kurtizána spomína na svoje vrcholy i pády a ako Židovka s tragickou skúsenosťou koncentračného tábora sa bohužiaľ nedokáže vyhnúť zlým snom, traumám či nevedomému a opakovanému prežívaniu vlastnej minulosti, ktoré je spôsobené jej upadajúcim duševným zdravím. Potreba opätovného pripomínania si či skúmania už prežitých udalostí je symbolizovaná aj scénou vo filmovej strižni, kedy Momo uvidí, ako strihačka Nadine pri práci pretočí film pospiatky, alebo magnetofónovou páskou, na ktorú Momo nahrá svoju výpoveď a ktorá mu možno niekedy poslúži ako nástroj pre vyvolanie spomienok. La Vie devant soi je ale aj filmom plným etnického humoru, politických a náboženských narážok či ukážkou života na francúzskej periférií, kde všetci žijú ako jedna rodina a nevyhýba sa témam akými sú aj prostitúcia, zmena pohlavia, duševné zdravie, alebo sociálna starostlivosť. Titul filmu síce hovorí o tom, že všetky z detí Madam Rosy majú svoj život pred sebou, no hovorí aj o tom, že niekedy nás strach donúti pokúsiť sa zastaviť plynutie času a zotrvať práve v tom okamihu, ktorý sa nám zdá najbezpečnejší... (06.08.2024)

Ústredná francúzska židovská protagonistka - Madame Rosa [Simone Signoretová], následne prevádzkovala akýsi "súkromný detský domov," kdesi v naprosto zapadnutej a zmiešanej parížskej štvrti [Pigalle]; pritom, azda podotknime i to, že medzi jej "chovancami," sa zrovna nachádzal i [ne]vychovaný 11/14 ročný Arab - Mohamed, prezývaný ako Momo, vychovávaný podľa muslimských pravidiel, a ktorý v podstate zároveň predstavoval i určitý druh nádeje do nejasnej budúcnosti; ženská hlavná postava do neho vkladala dôveru, pričom zas na druhej strane sa z mojej strany začala pre zmenu už pomaličky načisto vytrácať, keďže akosi hodne zvláštne dospela až do „morbídneho štádia,” pripomínajúce mi k-o-n-a-n-i-e toho zvráteného jedinca z hororového titulu v podaní Psycha, ale to už vskutku asi predsa trocha príliš predbieham nasledujúce udalosti, plné nesúrodých a zlepených scén, a to teda konkrétne pod taktovkou akéhosi izraelského fušera vo vizáži - Moshéa Mizrahiho! • Nie, a vôbec sa nestotožňujem ani s tým pragmatickým názorom, že tento kinematografický príspevok, napokon celkom nezaslúžene získal i „zlatého plešivca” pre najlepší cudzojazyčný titul na jubilejnom 50. ročníku udeľovania Oscarov®; skoršie to mal mať niekto z tejto dvojice: Zvláštny deň alebo Ten tajomný objekt túžby. • JIDIŠ OKIENKO : „Považujem sa za cadika, a nechcem tu byť teraz za nejakého dybuka, ale toto spracovanie v podobe La Vie devant soi, mi robilo značné cores, pretože hlavný magid, zosobňoval mešuge štýl, na ktorý si nie a nie poriadne zvyknúť, čiže tým pádom sme si takmer ani nijako zvlášť zase neporozumeli, čo mi tentoraz až tak extra neprekážalo.” (06.08.2024)

Zajímavý oscarový multi-kulti film z doby, kdy ještě tyto motivy nepředstavovaly tolik obehrané motivy řádky oceňovaných snímků, ba v rámci Francie 70. let na mě příběh zasazený do čtvrtě plné Arabů, muslimů a černochů dokázal působit zajímavě odlišným dojmem. Moshé Mizrahi, rodák z Egyptu, který zahájil svou režisérskou dráhu v Izraelu a následně se prosadil ve Francii, kde dříve filmařinu studoval, jistě měl z čeho v rámci svých zkušeností čerpat a linie s vnitřním náboženských konfliktem, do něhož je zahnán arabský otec hledající ztraceného kluka, jakoby vypadla z izraelských bourekas filmů, které taky Mizrahi ve své domovině natáčel. Národostní, rasovou i náboženskou pestrost postav vizuálně doplňuje rovněž spousta nejrůznějších barev, které tu doslova zdobí mnohé interiéry a šatství především hlavní postavy. Až kouzelně barevné jsou chvilky, kdy se díváme na svět z pohledu dětských postav, jako hned v první scéně s opuštěným klukem jménem Momo, kterého v protizáběru přivítá empatická madam Rosa s pěti panáčky na maňušce. Příběh o jiné tváři bývalé prostitutky a dlouholeté sociální pomoci opuštěným dětem mohl spadnout do sladkobolného dojáku, ale nestalo se, Mizrahi za mě zvládl drama, z nějž plynou emoce nevtíravým a přirozeným způsobem, dialogy mnohdy prohloubí odlišný pohled na problém, např. pokud jde o židovskou tradici proti reálným zákonům ohledně eutanaze. Skvělá Simone Signoret předvádí silný výkon v interakci s velmi zdatně hrajícími dětskými protagonisty a arabskými kolegy. [85%] (01.08.2024)