Chľast

Dobří holubi zvracejí! Když už tě to doma nebaví, vydat se za Rosťou a Konrádem není právě nejšťastnější řešení, protože je z tebe ostřílený notář dřív, než bys řekl „antabus“. V podstatě běžný, tuctový příběh, jakých jsou plné léčebny, a úplně obyčejný film o tom, jaxe partička zkostnatělých dánských páprdů snaží přechlastat krizi středního věku a peklo se svými chladně nemrdavými manželkami či otravnými fuckany, místo aby třeba píchala dvacítky a zneužívala konopí, což je dle dlouholetých výzkumů mnohem zdravější a játrofrendly. No, naprostý démon xichtového herectví, Šílenýs Mikymaus, sice opět řádí jak chlamýdie v bordelu a je až neuvěřitelné, co ten frajer dokáže vyjádřit jen pohledem nebo pouhým nakrčením čela, nicméně poměrně zkratkovitý, místy nudný a tendenční scénář tentokrát do absolutoria nevydržkoval ani on. Vinterberg má mnohem šťavnatější kousky. (29.12.2020)

Živě si představuji, jak by námět tohoto filmmu přetvořila česká produkce do zoufale trapné komedie bez špetky noblesy. Právě noblesa mě totiž napadá jako jedna z prvních věcí ve spojení s Vinterbergovým Chlastem. On je to totiž film myšlenkově vcelku plytký. Naštěstí samotné pojetí tématu denního chlastání je zde... noblestní. Poměrně inteligentní, uvěřitelné postavy ve vší skromnosti objevují zákonitosti denního chlastání. Jsou části filmu, kde se cituje Hemingway a jsou části filmu, kde se chčije do postele. Oba rozměry zde mají své místo, oba vedle sebe koexistují a ve své podstatě fungují. Přeci jen mi jako pěst na oko přišlo chování všudypřítomných studentů, kteří dle mého názoru měli za úkol dotvářet realistické vyznění filmu a to se příliš nepovedlo... Jako lehká komedie však ok. 7/10 (14.04.2021)

„Proč jenom chlast nám dává svobodu? Protože celá ta slavná svoboda není!“ (Andrej Tarkovskij). Vinterbergův Drunk Club vlastně kopíruje linii poctivé chlastačky, potažmo sinusoidy zvané život. Chtivost a očekávání předchází většinou volnému začátku, aby se pak postupně dostavilo veselí, mysl se probouzela a když se vše sejde, přišlo vyvrcholení v podobě sladké euforie. A pak útlum a sešup. Tma, prázdno, bolest fyzická i psychická, pocit viny, výčitky, omluvy. A najednou se stane zvláštní věc. Jak se proces „regenerace“ naplní, klady prožitku převýší zápory a začne vyhrávat myšlenka, proč to celé nezkusit zase.. Sám život je katarze a Mads Mikkelsen stožár! Skål! (21.01.2021)

Kdyby film režíroval Lindholm, nemusela bych se rozhodovat mezi čtyřmi a pěti. Sám námět  je výborný, na pozadí krize středního věku se pokusit o odpovědi na kruciální otázky života, to je velice zajímavý nápad. Navíc tu krizi obalit do vějičky studie o účincích alkoholu na funkce mozku, to už je i taková malá zlomyslnost vůči divákovi. Scénář je vymazlený hořkosladký příběh, místy dokáže být hravý, chvílemi sžíravý, trpký, laskavý i nemilosrdný, přesně jako sám život. Za špičkovou kvalitou scénáře poněkud pokulhává režie. Ty pozitivní tóny filmu jsou zamlklé tak, že negativní mnohem více křičí. Vzhledem k tragédii, která Vinterberga postihla, se to dá rozhodně pochopit. O to více oceňuji závěrečnou geniální scénu z přístavu. (22.12.2022)

Ve filmu opíjení roste z nudy, která nás obklopuje. Alkohol jí přebijí. Je úžasný společník, ale když nás zotročí, je po srandě. Postavy zde také pijí , když si uvědomí, jak je čas opotřebovává . Alkohol snižuje depresi z marné snahy být věčně mladý. Je to nekončící naplňování této touhy. Vinterberg nenabízí jiný recept na zahnání hrůzy ze stáří a nudy než alkohol. Zároveň mladí lidé, jimž už trochu mládí uteklo a dále mizí jsou opilí z existence. (26.12.2020)