Nájomník

Nájomník, čo platí, je vzácny. Ale najlepší je taký, čo nájom zaplatí vopred a potom vyskočí z okna, to sa dá zarobiť dva aj viackrát. Výborná hudba, réžia, čisto psycho záležitosť, ktorú si Polanski natočil presne tak, ako chcel on sám - inak by sám seba nehodil aj do hlavnej roly. Klasika, ktorá inak dokazuje aj to, že keď kaderník si neurobí robotu dobre a u očného ti dajú rámy stofky, tak aj z Isabelle Adjani sa môže stať Škaredá Betty. (24.08.2024)

Horor? Vy jste se báli? Já tedy vůbec. Bohužel. Roman Polanski se obsadil do hlavní role svého filmu, což možná dělat neměl. Pak často ztrácí objektivní úsudek o hereckém výkonu a ten je takový prazvláštní. Možná mi jen jeho obličej moc nesedí a nebo prostě mohl zvolit zajímavějšího a charismatičtějšího herce. Tak jako tak je tohle slaboučký odvar velmi podobné Rosemary má děťatko. Osm let po tomto skvělém hororu se Polanski vrátil do podobné řeky a místo klidného přechodu po mělčině tentokrát spadl do malé propasti, v které se dost často utápěl. Teror, bytová jednotka a nějaká varianta magie, spojuje nejen tento film a Rosemary, ale také slaboučký a snad nejhorší film Polanskeho, Hnus. Velmi slabé 3* a zdvižený prst, takovéhle filmy netočí velcí režiséři. (31.12.2008)

Už po několikáté jsem si ověřil fakt, že Roman Polanski je magor. "Nájemník", jedno z jeho nejosobitějších děl, to jenom potvrzuje. Ovšem stejně jako byli Mozart nebo Mácha geniální magoři, Polanski mezi ně patří také. Bez jediného náznaku lacinosti a kalkulu zaplétá diváka do sítí depresí a podivností, snoubené s ujetým černočerným humorem. Závěrečná půlhodina je totální ulítlost, kterou nemohl natočit nikdo jiný, než tvůrce typu Polanského. Pokud se vám film líbil, zkuste třeba Coppolův "Rozhovor". 80%. (20.09.2008)

Polanski po Hnusu a Rosemary potřetí variuje téma „člověk propadající šílenství v nepřátelsky naladěném bytě“. I při své notné úchylnosti mi tato variace, očividně ovlivněná Kafkou, přišla nejsrozumitelnější. S typickým režisérovým cynismem demonstruje kontinuální deptání jedince společností, která v rámci určitých zvrácených pravidel nepřipouští žádné odchylky. Trelkovsky (absence křestního jména tohoto polského imigranta zdůrazňuje autobiografickou rovinu díla) si příliš pozdě uvědomuje, kam ho přivede bezvýhradný konformismus. On si možná přivykne prostředí, ale prostředí nikdy nepřivykne jemu. Stejně jako Rosemary lze i Nájemníka pohodlně číst vícero způsoby, aniž by nám bylo poskytnuto vodítko, kteréže čtení je správné (kam zmizely ty odpadky?). Ať kterékoliv, k dobré náladě nepomůže. Kýbly negativismu je poskvrněn celý film, nejvíce absurdní závěr s dvojitou poctou Oknu do dvora. Hitchcock holt nebyl jediný, kdo rád přeháněl. 80% Zajímavé komentáře: genetique, mm13 , jatamansi (11.07.2009)

Jakkoliv již první scény předznamenávají závěr filmu, průběh troskotání, odvěce nevyzpytatelný a neopakovatelný, se odehrává po svém, bez ohledu k očekávání. V zásadě tak skličuje nejvíc jen ten strach propadnout mimo určenou siluetu předešlého sebevraha. Hrdinův pád se ale rozpíná vně domu i dvorku, postihuje celé město, ba celý svět a jeho viditelná smrt vychyluje z její osy i samu planetu. Šílenství se jeví jen jako svatá záchrana před všeobecným bláznovstvím. Když odcizení, které vraždí, získá lidské rysy, pak jakýkoliv projev bezohlednosti nebo ledabylosti vtělí tuto vražednou moc a kolem člověka povstávají jen jeho kati. Hrdinovo troskotání se ale nevypráví ani alegoricky ani věcně, tělesně, smyslově, prostě se odbývá, ve spěchu a sebevražedně, a snímek to poznamenává. Jako by se stále ohlížel kamsi jinam. Poslední krok je ale přesný. A spolu s ním vykročí i ti, kteří to nejméně čekali… (23.06.2018)