Hnus

No jó, zase jeden "kultovní" film od slavnýho režiséra, kterej se nachází na seznamu 1001 filmů, který musíte vidět, než umřete. A já opět vůbec nechápu, kde film nabral takový hodnocení. Skoro celou dobu čumim na to, jak Catherine Deneuve chodí po ulici, případně sedí doma s nepřítomnym výrazem a do toho tikaj hodiny. Tuhle pohodičku občas akorát naruší nějaká prasklá zeď nebo zvonící telefon. No to byl fakt dechberoucí filmovej zážitek. Ke konci teda hlavní hrdince definitivně rupne v bedně a jakž takž se dá mluvit i o nějaký atmosféře a je tam jedna celkem dobrá scéna s břitvou. Žádný depresivní stavy nebo pocity hnusu film ve mně nevyvolal. Měl jsem akorát pocit zbtyečně promrhanýho času. Asi sestavim seznam 1001 filmů, u kterejch jsem málem umřel nudou... (25.10.2011)

„Všetky panny sú rovnaké.“ Dobrí režiséri potrebujú kvalitný scenár a krásne herečky dobrých režisérov. HNUS (1965) je prvým filmom Romana Polańského (NÔŽ VO VODE) v angličtine. Režisér ho stvoril predovšetkým kvôli prípadnému komerčnému úspechu, vďaka ktorému by si mohol v budúcnosti dovoliť financovať osobitejšie filmy. SLEPÚ ULIČKU napríklad. Tá vznikla rok po HNUSE a v titulnej úlohe mala Françoise Gorléacovú, mimochodom sestru úchvatnej Catherine Deneuveovou z HNUSU (ktorej HNUS zabezpečil „vážnejšie“ herecké ponuky). To, čo s ňou zvrátený Polański v HNUSE predvádza, hypnotizuje a fascinuje. Desivo prezentovaná osamelosť uprostred davu. (25.10.2008)

V poradí tretí Polanskiho film a spolu s Les Parapluies de Cherbourg lacná vstupenka mladučkej Catherine Deneuve, telesne vyvinutej, no herecky ešte v počiatkoch do seriózneho filmového sveta. Spoly amatérska, spoločensky nonkonformná štúdia ženskej psychiky vystavenej kontraproduktívnej spoločenskej debate o sklonoch mužského pokolenia k sexuálnemu násiliu ako parafráza na množiace sa prípady domáceho násilia v dôsledku masívneho emancipačného hnutia (v tej dobe ešte stále dobre vryté do pamäti mužov a žien po celom svete). Výsledkom je asexuálna, asociálna a introvertná mladá žena s tendenciou všetko skrývať a utápať svoj strach a paranoju hlboko v útrobách svojej mysle. Polanski vsadil na minimalizmus, eliminoval všetky nadbytočné prvky a nechal sa (zjavne) ovplyvniť čiernobielym výtvarným expresionizmom nemého hororu z počiatku 20. rokov (Kabinet doktora Caligariho). Klaustrofobické prostredie a vízie uprostred bytu, v ktorom sa hlavná hrdinka väčšinu času nachádza, sa pretvára vplyvom jej vnútorných pocitov. Polanski s radosťou využíva všetky možnosti, ktoré poskytuje expresionizmus a budovanie atmosféry prenecháva čiastočne tieňom, detailom, desivým výjavom, halucináciám a sugescii (opakovaná ilúzia znásilnenia). Taylorov kameramanský kumšt postavený na detailoch je vskutku na pohľadanie (že točil s Hitchcockom kontroverzné Frenzy a s Donnerom The Omen ma vôbec neprekvapuje). Znepokojivosť dolaďuje do záverečného štádia hudobná zložka (a teraz nemám na mysli ten príjemný mestský soundtrack, to vážne nie). Čo do amatérizmu by som vedel vytýkať len jedinej scéne, keď Carol zaútočí svietnikom na príchodzieho muža; tu sa najviac prejavujú podmienky, za akých film vznikal. Viac mi vadilo, ako je Repulsion egoistický a do seba zahľadený film, ktorý občas zabúda na také faktory ako je príbeh, logika či divák a nezdá sa, že by mu to vadilo. Zážitok je to však jedinečný a neopakovateľný, s jemnou a krásnou Catherine ako čerešničkou na chutnej torte. 85% (16.06.2014)

Samotný název mi po dlouhé době připomněl jednu školní příhodu, kdy jedna spolužačka uprostřed hodiny z ničeho nic přešla k tabuli a začala na ní jako nepříčetná psát několik minut dokola slovo HNUS ...schopna říct k tomu učitelce jen to, že to nemá být nic vůči ní. Tenkrát v době pubertě jsem se na tom neskrývaně bavil, dnes pro mě tato příhoda zavání spíše jakousi záhadou vnitřní psychiky, do níž někdy nelze snadno proniknout. Netuším, jestli dotyčná tenkrát neviděla Polanského film a zda jí nějakým způsobem krátce nepoznamenal, ovšem svým způsobem bych se ani nedivil. Ta nepříčetnost mladé pohledné dívky a frustrující zbláznění z náhlé tísně a pocitu nedostatečného opětování je tu ztělesněná mistrovsky. Gradující tísnivá atmosféra přechází ve jménu horroru místy až do těžko uchopitelných výjevů, skutečně oplývající onou záhadou vnitřních psychických procesů, ovšem všechny ty bizarní motivy tu mají jedinečné kouzlo... Od úvodních titulků mě vtáhla naprosto excelentní kamera! Roman Polanski ve stejném žánrovém duchu navázal příběhem z podobného prostředí na tento svůj raný počin i o dekádu později v Nájemníkovi (1976), nicméně jak se mi ten se v druhé polovině pocitově až zbytečně táhl, tady jsem ten pocit vůbec neměl a k mému překvapení celý film plynul velice plynule s gradující atmosférou až k závěru a s každou minutou mě stále více přikovával. Catherine Deneuve v tomto filmu ještě zdaleka není tou velkou filmovou hvězdou, spočátku mi i chvíli trvalo, než jsem se na její zvláštní projev jako z jiného světa zvykl, ovšem postupně jsem musel uznat, že do té role šedé myšky s blond vlasy se svým ještě nevypilovaným herectvím a často monotónně zachmuřeným výrazem náramně hodila. Trojice pouličních muzikantů se stylizovanou choreografií podél města je tu úžasná, stejně tak až černohumorná pasáž s postavou najímatele (Patrick Wymark) a surrealistické výjevy naplno stírající reálný děj s přeludy a nočními můry mě i přes svůj lehce děsivý ráz fascinovaly. Mohu hlásit, že jsem po čase viděl další filmový majstrštyk ze zlaté éry 60. let, od dalšího tvůrce, který s pojmem HORROR pracuje ve srovnání s žánrovou tvorbou dřívější (i současnou) zase jednou originálním a odlišným způsobem. PS: Rozhodně souhlas s Adamem Bernauem: i na mě vedle Hnusu působí Hitchcockovy Ptáci a Psycho spíše jako dobové žánrové kuriozity pro pamětníky. [95%] (05.04.2022)

Polanski a jeho maximalizácia minima. Látka, z ktorej by za iných podmienok a z iného uhla pohľadu nezostalo nič, len celoluidová hatlanina. Polanski nám predstavuje príbeh, ktorého účelom je silné znepokojenie a rozrušenie, ktoré príde ku koncu, po pomalom, no skvele naštartovanom rozjazde s ladením obyčajnej drámy. Látka, ktorá diváka nevydesí nezmyselnými a často neúčinnými ľakačkami dnešnej doby, či brutálnymi explotation zábermi, ale udrie vždy presne tam, kde to dokážu len tí ozajstní majstri napätia. Len škoda, že si tak kvalitný námet nenechal na neskôr, keď mohlo byť spracovanie ešte kvalitnejšie. Hercov sa to však netýka. 80%. (30.10.2008)