Hodina vlka

Krásne mrazivý filmový portrét s goticky tichou atmosférou, kde aj jemnejšie slová sú tu počuť veľmi nahlas a kde čiernobiela kompozícia či odľahlé miesto dotvárajú okulahodiacu atmosféru. Formálne dokonale zvládnutá dezilúzia myslenia jedného človeka (teda dvoch) a zároveň pre diváka možnosť hľadania pravdy, symbolov a artu... Bergman perfekcionisticky diktoval túto jedinečnú umeleckú lahôdku, neodbočoval od danej problematiky a zvolil depresívny prístup poňatia. Ďalej, chladní herci, ktorým nechýbali svojské charaktery, výborné tiché exteriéry a hlboko uzavreté interiéry. Po celý čas som pociťoval magické momenty, kde nebolo ani veľmi potrebné používať hudobný doprovod (čo v béčkových filmoch je záchrana). Zároveň si uvedomujem, že Hodina Vlka nie je pre každého... Určite nie pre masovo konzumného diváka, či naivína, čo si myslel, že sa bude tešiť z lacných vlkodlakov. Takýto úžasný horor sa mi podarí vzhliadnuť možno pár krát v živote. Kto to nevidel, SLEDUJTE TO! (28.01.2013)

Bohužel musím konstatovat, že ze všech snímků, které jsem od režiséra viděl, mi přišel tento nejslabší. Už začátek s promluvou k divákům a nastíněním natáčení mi nesedl. Stejně tak mi vadilo (a to hodně) neobjasnění faktu, že žena může vidět a slyšet to, co její muž (ehm, argument, že lidé, kteří jsou spolu dlouho duševně „prorostou“ už snad ani vágnější a naivnější být nemohl). Pak i ty odkazy na spisovatele či postavy z romantismu šly (díky mé neznalosti) úplně mimo mě. Co fungovalo, byla alespoň trochu popracovaná psychologie postav (i když oproti jiným režisérovým snímkům to byla docela slabota) a pak hororový nádech jako takový, který si dokázal uchovat určité kouzlo (stejně jako to tajemno kolem, než mi došlo, že ho nelze ani trochu rozkrýt). No, jednou to asi přijít muselo, každopádně poprvé budu muset jít u Bergmana pod 4*, Hodina vlků mi vychází na pouhý průměr. (14.03.2014)

Naprosto přesný Marigoldův komentář výborně vystihuje i mé pocity z tohoto filmu. Dodám jen pár drobností: 1.V interpretační rovině je snad snímek do jisté míry i vyjádřením Bergmanova postoje ke vztahu umělce a konzumentů jeho díla (potažmo kritiků). 2. "Hodina vlků" je celkově podívaná pro silné nervy, na mne osobně však opravdu hrůzně zapůsobila zejména scéna z mořského útesu, kdy kombinace nervy drásající hudby a chlapce zlověstně stojícího za Johannovými zády navozuje atmosféru ďábelského zla a dává tušit, že se zde schyluje k tragédii. Následný výbuch násilí pak už paradoxně působí mnohem méně skličujícím dojmem. 3. Těžko říci nakolik to byl tvůrčí záměr, ale přestože je ve filmu umělec několikrát zachycen při práci a jeho díla jsou častokrát komentována, ukazována jsou však postavám výhradně mimo obraz a filmový divák z nich neuvidí ani čárku. (04.12.2011)

Maliar, trpiaci krízou, nespavosťou a depresiou vidí démonov, ktorí sa stávajú skutočnejšími ako život dvojice na neobývanom ostrove. Empatická manželka sa tak vcíti (a prostredníctvom denníku včíta) do mužových predstáv, až sama začne prežívať obdobné halucinácie. S citom pre vykreslenie duševných pochodov hrdinu, ktoré svojou nevyspytateľnosťou spôsobujú des i u diváka, vytvoril Bergman dielo najsilnejšie v nemých scénach - kde režisér necháva prehovárať iba obrazy. (17.12.2004)

Na Bergmana poměrně vypjatě experimentální tónina vyprávění dopadla až nestoudně dobře. Snová atmosféra s podmanivými obrazy "opuštěného ostrova", mystická linka všudypřítomných démonů a v tom vztah dvou lidí. Vztah zbavený vášně, ale o to intimnější (alespoň zpočátku). Skutečnými hlavními postavami je zde prakticky jen manželský pár. Johan - malíř procházející vnitřní krizí a stále více sužovaný zosobněnými démony strachu a citlivá Alma - spojená se svým manželem natolik, že i ona dokáže nahlížet do temně snových rovin. Bergman natočil poměrně dosti netradiční příběh s hororově-surrealistickou atmosférou, která má znázornit, ale především zobrazit démony neurózy i s jejich přesahem do skutečnosti. Pro mě osobně jeden z nejkrásnějších švédských filmů. (20.07.2004)