Noc klavíristy

Neměl moc času pan Voska a kriminalisté na vyšetřování. Cca čtyřicet minut do konce zbývalo, když proběhla vražda a započalo vyšetřování. Osobně tak kriminálku nevnímám jako vyloženě špatnou, ale zároveň na ní není nic extra. Je to zkrátka takový průměr. Nejedná se o průšvih, ale taky nebudete čekat s napětím, jak to dopadne. Alespoň na tom si mohli dát tvůrci záležet. Jinak totiž není moc co na filmu objevovat, aby byl důvod ho sledovat znovu. Ale Václav Voska v kriminálce byl vcelku příjemný. (20.05.2020)

Tohle není typický Polák ani jeho styl, řekl bych, že šlo spíš o film na zakázku od komoušů. Že hlavní byl původně skutečně příběh pianisty, a ne ředitele bytového stavebního družstva. Pak to celé včetně záběrů dává jistý smysl. Ale i tak si s tím poradil vcelku zručně, herci mu dobře hrají, stará Praha má své kouzlo... (11.07.2011)

Moc hezky vystavěný příběh. Ačkoliv není moc co odhalovat, divák se nenudí. Herecký koncert především Otakara Brouska. Normalizační čs filmy jsou i dobré. Nechtěl bych v té době pracovat ve stavebnictví a dělat třeba jen setinu toho co inženýr Kratina, to jim všem musela po premiéře zhoustnout káva. (27.07.2019)

Tohle nejni blbý! Viděl jsem to 4x. Hlavní hrdinové  sednou jak prdel na hrnec. Z toho filmu máte pocit, že Otakar Brousek musí býti zloduch. Stejně tak Kanyza. Jurištová musí mít brejle, což jí nesmírně sluší a musí souložit s Bartoškou.  Dana Medřická musí být šatnářka, co už neutáhne plato piva. Voska musí býti vzdělaný klavírista a nesmírně citlivý člověk.  Momentálně mapuji Maigreta a zjišťuji v každém díle mraky chyb scénáristů i režisérů(mnoho jich je) Ale tady chybu nevidím. (15.06.2021)

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)