Černý narcis

Zvláštní svět protikladů a postav omračující svou barevností. Příběh pěti řádových sester, které pozval indický vládce Toda, aby zřídily ve vzdálené vesnici školu a nemocnici. Radža jim poskytl bývalý harém na úpatí Himaláje. Abatyše pověří vedením misie mladičkou sestru Clodagh. Zde jim pomáhá vládní komisař Angličan Dean, který dokonale zná místní poměry a domorodce. Do misie přichází krásná dívka Kanchi a mladý následník trůnu Dilipa Raye, který si má zde v klášteře doplnit vzdělání. Krátce nato……. (29.03.2008)

Ta kamera! Místy svou malebností a nádherou ty obrazy tlačí hranici kýče, ale skvěle to pasuje k ději, jehož hlavním motivem je nekonečné potlačování emocí, pudů a prostě sebe sama. Kdyby to bylo jen o trochu míň doslovné a polopatické, bylo by to špičkové. Ale nakonec je to jedno, protože i kdybych se měl jen kochat těmi úchvatnými záběry, budu spokojený. Nedivím se, že samotná firma Technicolor považovala tenhle film za nejlepší užití jejích barev - osobně nejsem největší fanoušek Technicoloru, ale tady je rozhodně dechberoucí a nevím teď z hlavy, kdy by se mi tak moc líbil. (I když taky nutno podotknout, že ne každý technicolorový film prošel tak kvalitní restaurací.) (15.07.2017)

K tomu filmu jsem si, nevím proč, vytvořil astronomicky vysoká očekávání, kterých snad ani nemohl dostát - a ve finále mi nabídl něco úplně jiného, než v co jsem doufal. Pomalá psychologická anabáze, krajně oproštěná od skutečně tísnivé atmosféry, po níž přitom zasazení do odlehlého horského kláštera přímo žadoní. Tolik zmiňovaná kamera Jacka Cardiffa je samozřejmě krásná a záběr u zvonu patří k těm nejlepším, jaké kdy vznikly, ale skrze to poutavé vizuální pozlátko jsem nemohl proniknout k překvapivě něžné a teskné kostře - vadilo mi hlavně dost statické divadelní zpracování a necítil jsem potlačované emoce, které měly být klíčové. Rád bych to určitě někdy viděl na velkém plátně v pěkně potemnělém kinosále, prozatím převažuje nepochopení a také ironický úšklebek nad hrozivým cirkusovým kostýmem jinak charismatického Davida Farrara.. 70% (30.06.2020)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)

Zahalená Deborah Kerr jako chodící reklama na běloskvoucí účinky Persilu a jezdec na poníkovi David Farrar v kloboučku a dušínovských kraťáskách (komu něco tak nevkusného vůbec mohlo přijít na mysl?) v technicolorově (z)malované nádherné poctě holandským mistrům plátna. A to v podobě exotického melodramatu o potlačované touze a povinnosti při bohulibých aktivitách v prostorách bývalého harému. Přesně dle očekávání powellovsko-pressburgerovsky precizní. Tedy až na ty kraťásky, které směle aspirují na nejhorrorovější kostým v dějinách kinematografie. (07.02.2013)