Šmírák

(1001) Výborný film, kterému k tomu, aby se stal černou dírou a pohltil svět, chybí jen velmi málo. Kdyby jen film obsahoval víc takových pasáží, jako když kamera spočine na dívce s poškozeným rtem. To, že například Anna Massey v roli osudové dívky vypadá tak, jak vypadá, a chová se tak, jak se chová, na rozdíl od těch, co to zmiňují jako výtku, vidím jako plus, které spolu s další spoustou detailů dělají z Peeping Toma tak znepokojivý, specificky krásný a svojský svět. ♥ (21.01.2012)

Podpis britskej produkcie je u Peeping Tom vidieť najmä na nekonvenčnom prístupe k filmu, aký sa v dobovom Hollywoode nenosil (a nenosí ani doteraz) a hitchcockovsky ladenom motíve trochu utiahnutého, ale inak šarmantného vražedného psychopata s príjemným vystupovaním a zaujímavým vzťahom k ženám... Pri sledovaní som si spomenul práve na Hitchcockove Frenzy, ktoré malo v zásobe podobného antihrdinu, a dokonca sa podobne hralo s divákom, ktorý nevedel, či má voči nemu cítiť odpor alebo mu fandiť. Zatiaľ čo tam bolo rozhodovanie ťažšie, tu som prekvapivo už po pár minútach vrahovi fandil. A nehanbím sa za to. Citlivá drobnokresba jeho postavy sa Powellovi vydarila náramne. Miestami sa z temného thrilleru takmer dostávame až na úroveň psychologickej drámy, potrebnú hĺbku však na to film nemá a ani nepotrebuje, keďže sa koncentruje nielen na vraha, ale aj samotný skutok a obete. Konfrontácia s matkou je mrazivá a je dielom skvelého scenára, ktorý má síce pár mierne naivnejších momentov, ale inak mu nie je čo vytknúť. Zaujímavá je kamera. 60. roky boli obdobím najväčšieho rozmachu televízie v USA a západnej Európe. Kamera sa dostala prakticky všade, množili sa drobné štúdiá. V tomto bode by sa dal film chápať ako metafora dobovej spoločnosti, ktorá chcela stále väčšiu mediálnu prepojenosť a ktorú Mark Lewis pri tvorbe svojho "dokumentu" dovádza na hranicu dokonalosti podobne, ako predtým jeho otec. K tomu nás privádza už úvodná scéna bez zjavného strihu, ktorú natáča sám antihrdina na ručnú kameru. Posledným zaujímavým aspektom filmu (mimo technickej a kameramanskej zručnosti Otta Hellera - ako vraví Matty, viz. scéna s padajúcimi ceruzkami - a hudba Briana Easdalea) je modus operandi, ktorý je až do úplného konca filmu známy len divákovi a samotný Lewis akoby sa podvedome vysmieval polícii tým, že ich natáča tou istou kamerou. Diabolské, nemyslíte? A čo ešte len režisér, v ktorého hlave sa táto myšlienka zrodila... 85% (30.05.2014)

První půlhodina (první vražda a narozeninová projekce s odhalováním dětství hlavního hrdiny) má velmi silnou atmosféru v zajímavém prostředí a typicky jasných barvách té doby. Je obrovská škoda, že to dalších cca 70-80 minut dokáže naprosto rozprášit v až obsesivně šmíráckém zaměření na hlavního hrdinu, který skoro nesleze z plátna a nezáživnými rozhovory. Divně se chovající, tvářící se a nejednou i hovořící postavy by se daly snést a tak nějak zařadit do koloritu filmu a kamera je výborná po celou dobu filmu (ne nadramo ji drží zlaté české ručičky), ale čím déle ten film trvá, tím více se z něj vytrácí cokoliv zajímavého. A když nakonec doběhne k předvídatelnému závěru, divák si až oddechne. (10.02.2016)

Z dílny Michaela Powella jsem viděl dva starší melodramaticky laděné filmy, které natáčel ještě ve dvojici s Emericem Pressburgerem... a je docela zajímavé sledovat stejný rukopis plný „barvičkové“ stylizace s promyšlenými kompozicemi a barevnou aranží všech kostýmů, rekvizit i celé mizascény, vložený zde netradičně do horroru o úchylném vraždícím voyeurovi. Navozuje to docela znepokojivý dojem líbivé stylizace a rovněž fascinace nad klasickými filmovými kotouči, kamerami, promítačkami, barevnými světly atd. v kontrastu k úchylné posedlosti a páchanými vraždami. Dnes mi připadá až překvapivé, jaký skandál s odsouzením a zdrcujícími následky pro režiséra znamenal film, který se přes své kontroverzní téma radikálně vyhýbá snímání vražd, mrtvol i krve, zatímco Hitchcockovi po natočení Psycha s daleko explicitnějšími scénami ve stejném roce sláva spíše vzrostla... nicméně ono pojetí z pohledu ústředního antihrdiny, kterému jde také především o zachycení a vnímání okamžiku hrůzy, tu rafinovaně kráčí s úspěšným psychologickým účinkem na diváka a jevilo se mi originální. Mezi řadou napínavých scén se dočkáváme i mrazivého rozuzlování „přenosné“ rodinné úchylky a Powellovi se v mém případě povedlo, co ve spojení s cinefilním rámcem kolem profesionální i amatérské filmařské tvorby dosáhnout chtěl – zvláštní zneklidňující stav mísící odpor, fascinaci a nakonec i lítost. „Německy chladný“ Karlheinz Böhm do titulní postavy svým ztvárněním přesně padl a vedle prvku filmařiny na mě zapůsobilo i využití zvukových nahrávek i světelných efektů v závěru... za mě tedy velmi zdařilý civilní, umělecký horror s jasným otiskem „zlatých šedesátých“. [85%] (28.04.2024)

Jak už bylo napsáno, význam a ztvárnění tohoto psychologického filmu o jednom šíleném sadistickém mladém vrahovi, který prožil veliká traumata v dětství, byly doceněny až o mnoho desítek let později. Nicméně, já sám jsem mu nějak na chuť nepřišel ani dnes, no, konečné smýšlení v tomto případě raději tedy nechám na odborném publiku..Neříkám však, že sekvence filmu ve filmu, zvukové disonance, rafinované střihy a jiné triky nebyly na svou dobu dobré..Tehdejší efekt na diváka se jednoduše zdařil. Film stál kariéru hned dva lidi. Carl Boehm, jehož si publikum kdysi zamilovalo jako partnera císařovny Sissi, to pocítil nejvíc. Byla to opravdu velká proměna. (11.05.2006)