Červené střevíčky

(1001) Velmi, velmi intensivní. Těch detailů a smysluplných rekvizit. Jak zcela odděleně od ostatních vypadá Lermontov ve slunečních brýlích a klobouku, vsadím se, že to byla inspirace za vzhledem Coppolova omlazeného Draculy v Londýně. Jak jinak najednou vypadá Craster v koženém plášti. Ale co je pro mě úplně nejzásadnější, že tanečnici hraje tanečnice, tělem i duší. Není nic horšího, než když je na tom film založen a herečky tanec jenom předstírají. (Vybaví se mi víc takových filmů, ale nejvíc remake Suspirie.) -"You're a magician, Boris, to have produced all this in three weeks, and from nothing." -"Not even the best magician in the world can produce a rabbit out of a hat if there isn't already a rabbit in the hat." (19.12.2020)

Všechno, co mi nefungovalo už na Černém narcisu mi nefunguje ani tady, ale Červené střevíčky se naštěstí honosí skutečně vynikajícími baletními pasážemi a herectvím Adolfa Antona Wilhelma Wohlbrücka. Ten, který stihl pomilovat Anny Ondru už v Baby a ve Falešných dvojčatech a oslnit ve Viktorovi a Viktorii, slavil další skvělé úspěchy v Maškarádě, v oslnivé Ženě, která ví co chce, v Pražském studentovi, v Carově kurýru a mnohých dalších a dalších báječných filmech. Proto neřeším nijakou kolizi, podivné líčení pro barevný film a nijaké herecké umění Moiry Shearer. Pouze nechávám baletní soubor Borise Lermontova přehrávat ten dokonalý snový svět znovu a znovu. (02.01.2015)

Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde. (31.07.2011)

Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) (28.08.2013)

Fascinující podívaná – estetika, kterou jsme ve špatné ČB kvalitě zvyklí vídat až do poloviny sedmdesátých let v našich televizních inscenacích se tady objevuje v zářivých barvách o třicet let dříve (dobře, dobře - Hrátky s čertem taky platí)! Film je ale starý v mnoha jiných ohledech: předně je to étos – krom myšlenky oddání se umění je to celé zasazené do zatuchlé starobylé morálky, do naivních, ba hloupých kulis (představte si, že by někdo dnes točil v Anglii film–parafrázi o převratu v roce ´89 a hlavní postava se jmenovala, já nevim co od nás znají, třeba Janáček a druhá hlavní postava třeba Forman – anglická blbá imperialistická pýcha tyhle idiocie přeskakuje – škoda, že se tu baletní soubor nejmenoval Dostojevskij anebo Tolstoj (byl to Lermontov), ale nevím, třeba je řadový Angličan tehdy ještě neznal. Jako dokument podoby Ballets Russes je to ovšem neocenitelné! Ale zase: to jak to traktuje stoupání v divadelní hierarchii, je tu popsáno značně idealisticky (jako věc úměrná míře talentu) – pracoval jsem v divadlech a vím, že by se hlavní hrdinka musela nejprve s impresáriem vyspat (tedy pokud by se s ním nemusel nejdřív vyspat její nastávající…), případně by musela být příbuzná Někoho, případně být té správné rasy. Jako většina filmové anglo-americké produkce jsou Červené střevíčky těžká komerce - kdyby to měl být opravdový Umělecký Čin, nebyla by hudba filmovou zpatlaninou kompozičních postupů Stravinského "model 1910". A pak: umělci jsou zde nadpřirozené bytosti posedlí vizí (to si myslí osmnáctileté dívenky hlásící se na DAMU), impresário je despotický otcovský typ (tohle je stará škola - vybavuje se mi na zvracení Jan Pivec v F. L. Věkovi) – všechno jednoduché, čitelné charaktery pro malé děti. „Však víte – umělci…“ A pak ten gender: ve chvíli, kdy nechceš být umělkyní, buď si ženou v domácnosti se řvoucíma parchantama: DÍKY BOHU jsou tyhle časy pryč! (11.03.2011)