Mank

Páčil sa mi Gary Oldman a záver. Všetko medzi tým bolo len potácanie sa od jednej scény k druhej. Ani sebelepšie technické vylepšenia, ktoré majú navodiť pocit starého filmu, kvalitu snímku nijako nezvyšujú. Celý čas som čakal, že príde nejaká scéna, ktorá to nakopne, no kde nič tu nič...Dialógov je tu požehnane, nikdy mi nevadili, ale keď sú tak trochu o ničom, film sledujete s oveľa ťažším pocitom. Za zmienku stojí jedine užívateľom Enšpíglom zmienený monológ opilosti a "tika" čo hodil na podlahu. Dokopy však nič výnimočné, nič čo by som potreboval vidieť ešte raz. 60%. (14.12.2020)

"Nepíšete tady operu." - "Až na to, že píšu operu." Vypadá to hezky, ale strhující drama se nekoná. Jen místy zajímavý, místy se vlekoucí a především cinefilům určený příběh o slavném úspěšném (?) donkichotském boji s mocí. S dobře napsanou, rozporuplnou, ale i díky výbornému Oldmanovi sympatickou titulní postavou sarkasmy trousícího zahořklého intelektuála, který z postele a s flaškou v ruce válčí se stárnoucím mocnářem. Překvapilo mě a mrzelo minimum prostoru pro vztah Manka a Wellse, ale od toho je tu RKO 281. Teď už bych se konečně mohl podívat na Občana Kanea... (07.12.2020)

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” (12.12.2020)

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda. (13.12.2020)

Původně jsem dal o hvězdu víc, protože Fincher, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a ten film si to nezaslouží. Tady můj oblíbenec zcela nečekaně spadnul do nudného rádoby pseudo umění s věčně ožralým a blábolícím hrdinou kterej mi byl ukradenej a ukradený mi je i to jak nakonec z deliria dokončil svoje vrcholné dílo které jsem jenom tak mimochodem neviděl a nikdy neuvidím. Tohle prostě nebyl Fincher jak ho znám a nebylo to poprvé, tak já doufám, že naposled. Po perfektní zmizelé kdy jsem měl pocit, že je opět ve formě jsem tohle nečekal.15% (14.12.2020)