3Bobule

Sluníčko, vinice, Pálava a děj: zlý Miro kupuje víno hlavních hrdinů, kteří jsou ve fázi únavy z okoukání nebo co. Já tuhle sérii vždycky bral jen jako příjemně atmosférickou záležitost, kde je zbytek filmu bída. První film byl originál, druhý groteska a tento vyvolá na chvilku příjemný pocit, jinak po něm nic nezůstane. (04.11.2020)

Lehkost, svěžest a bezstarostnost mládí z prvního dílu je nenávratně pryč. Vyždímání šťávy z notně již vymačkaných hroznů se silnou kyselinkou z druhého dílu je naštěstí také pryč. A tak nám zbylo zralé, i když v poměrně mladém věku bilancující víno. Sice jsem se po úvodních scénách zhrozil z PP, ale tvůrci filmu se s reklamou vyrovnali v Praze, na Pálavě jí nejsou tak dotčení. Zaujalo mě, že se v poměrně dlouhém filmu téměř nic neděje. Nosné téma bylo omezeno na pár rozhovorů, krádeže hroznů se opakují vždy a všude, hlavní hrdina je pořád nezodpovědný, vata v podání lezení na skály mohla být klidně vynechána. Přesto jsem byl po zhlédnutí filmu spokojen. Co za tím je? Především Pálava, tak jako v Modravě Šumava. Dále obrovská nostalgie v podání pana Postráneckého. Byť se v tomto filmu bohužel již neobjevil, hrál mnohem významnější roli, než doposud. Dokonce zastínil i dědečka pana Lipského z minula. Bylo mi opravdu smutno. A v neposlední řadě je stále fajn, že herecká sestava se sešla téměř kompletní, byť mnozí do příběhu vlastně ani nezasáhli, jako např. bratři Rodenové. Čest památce pana Postráneckého! (15.11.2020)

Znovu prázdné jako hlavy nějaké partičky z ubytovny po vyklopení několika kusů krabicových vín. Dějově to prostě zase nefunguje. Žádnou slávou nebyla ani jednička (jistý pražský švihák fušuje do realitního světa tak vehementně, až po něm jde kriminálka, zašije se u dědy na venkově, kde se blíží sklizeň i sbližování s místní kráskou) a hrdinové řešili potíže o dost banálněji, než by se dělo ve skutečném životě. Ale tak nějak to bylo fajn. Dvojka byla průšvih. Docela velký. Tvůrci nechali diváky rudnout hanbou v sedačkách, přibyl například Jiří Krampol nebo nájemný vrah Jiří Korn. A scénář, který byl tak prázdný, až z toho bolelo břicho. Přesto odfláknutá dvojka měla to, co jednička i aktuální trojka: fajn hudbu, krásnou Terezu, malebnou krajinu jižní Moravy, scény nasáklé vínem a vizuál, který se prostě musí líbit. Kryštof Hádek a Tereza Ramba jsou manželé, na cestě je třetí dítě, mají sice partnerskou krizi, ale rodinné vinařství se snaží vést poctivě. Ovšem byznys a prachy budou vždy mít zelenou. Starého Michalicu vnímáme alespoň prostřednictvím voice-overu (bohužel zesnulého) Václava Postráneckého, což je fajn. Trable přijdou s potížistou v podání Lukáše Langmajera, který „přijel pomoci“ se sklizní, ale kvůli osobním problémům dotáhl i otravného Slováka. A ten je tu skrze zmiňovaný byznys. Zápletka přesto skoro neexistuje. Mnohé se drolí, mnohé by šlo vystřihnout, mnohé linie vyznívají do ztracena. Děti vylezou na skálu, otec pro ně jde a prostě spolu slezou dolů. Některé neshody končí u posezení s pohárkem, jiné jsou prostě odpuštěny. Policistka nám nejprve ukáže zadek, pak se tváří drsně a odhodlaně, pak asi vyřeší případ, aby na konci nečekaně strčila jazyk do pusy jedné z postav. Pokusů o hlášky vyjde opravdu jen pár, hlubší emoční dopad na diváka chybí, pro napětí jděte jinam. Přesto je to tak nějak hezké. I díky Richardu Krajčovi a Janu P. Muchowi. Dvě až tři hvězdy. (10.11.2020)

Príjemná záležitosť, ktorá sa nevymyká priemeru, ale na naše pomery pánboh zaplať aj za toto. Tereza + Morava opäť super, vtipu pomenej, ale zas jeden dialóg bola naozaj humorný: „Přiď, bude řiť.“ „Som nevedel, že sa ti páčim.“ „Áaale, to se jen tak říka...“ „Kde? Vo väzenských sprchách?“ (05.11.2020)

Když jsem si myšlenky z večera nechal trochu uležet, musím být projednou zase trochu přísnější. První dva díly Bobulí zažily svou největší slávu v době, kdy jsem jim ještě příliš nerozuměl, ale nikdy mě ani příliš nelákalo si je osvěžit. Na trojku jsem se spíš teda než kvůli vztahu k sérii mrknul zásluhou obsazení, kdy z ústřední trojky mám rád všechny zúčastněné. Z komediálního duchu první dvou částí nám ale bohužel Martin Kopp připravil místy až depresivní dohru tehdejšího velkého filmového úspěchu. Je mi jasné, že smutnější nota je nastavena jako rozloučení s panem Postráneckým, film jako celek nefunguje ale s žádným přesným žánrovým zařazením a to je jeho největší chyba. (05.11.2020)