Réžia:
Otto PremingerScenár:
Wendell MayesKamera:
Sam LeavittHudba:
Duke EllingtonHrajú:
James Stewart, Lee Remick, Ben Gazzara, Arthur O'Connell, Eve Arden, Kathryn Grant, George C. Scott, Orson Bean, Russ Brown, Murray Hamilton, Duke Ellington (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Film líčí případ pomstěného znásilnění. Jeho hrdinou je venkovský advokát Paul Biegler, který převezme obhajobu poručíka Maniona, obviněného z vraždy muže, který znásilnil jeho vyzývavou ženu Lauru. (oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (112)
Vyborne oldschool drama ze soudni sine. Na svou dobu se jednalo pomerne o unikat, jednak velmi odlisnou atmosferou, kterou ma na svedomi Duke Ellington (ktery si ve filmu strihnul cameo) s jeho jazzovym soundtrackem a take je film na tehdejsi pomery nezvykle explicitni. V oldschool cernobilych filmech jsme zvykli na urcitou uroven politicke korektnosti a elegance, kdyz jindy 100% decentni James Stewart zacne rozebirat znasilneni a strilet terminy jako sperma, samozrejme to vyvola vlnu pozdvizeni. Otec Jamese Stewarta byl filmem dokonce tak pobouren, ze ho bojkotoval. Svym zpusobem je tak Anatomy of a Murder nadcasova zalezitost, protoze neco podobneho je dnes jiz bezna praxe. 8/10 ()
Výborný film. Můj dojem se pohybuje někde mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Hodně umluvený snímek s vypilovaným scénářem a dialogy. Moc mě potěšilo, že snad hodina filmu se odehrává v soudní síni u výslechu, ne jako u moderních soudních snímků ( Čas zabíjet, Vyvolávač deště ) a vychutnáte si všechny právnické kličky a slovíčkaření. Ve filmu se najde i humor. Lee Remicková a James Stewart výborní, snad jen nemusel mít tolik vzletných výstupů ( ve skutečnosti by ho vykázali ). Hodně oceňuji, že tu chybí scéna, kterou často vytýkám oněm moderním filmům - patetická závěrečná řeč. Zde vůbec není. ()
Film, v ktorom hrá hlavnú úlohu "nezadržateľné nutkanie" obžalovaného a nezabudnuteľný argumentačný súboj v súdnej sieni medzi J. Stewartom a G. C. Scottom. Pootvorenie dvierok do sveta jurisdikcie a zároveň i krásny obraz toho, ako fungovala a stále funguje spravodlivosť (nielen v Amerike). 85/100 ()
Scénář: Wendell Mayes .. Přehledné soudní drama. V první části navíc místy vtipné, s příkladnými hereckými výkony a až příliš hladkým, lehce přetaženým anatomováním. Ve své době "výstavní pecka" která si výsluní drží dodnes, ale osobně si ho zastrčím někam na polici, do šera ostatních "povinných - splněných" klasik. PS: těch písmenek bylo opravdu hoodně... ;-) ()
Galéria (56)
Zaujímavosti (17)
- Film je podle knižního bestselleru z roku 1958, jehož autorem je Robert Traven, což je pseudonym michiganského soudce, který tvrdil, že příběh je smyšlený, přestože podrobnosti v románu připomínají skutečnou vraždu z roku 1952 v Michiganu. (Zetwenka)
- Krom toho že Duke Ellington pro film udělal hudbu tak si i zahrál v malé cameo roli jako "Pie-Eye." (formelin)
Film je komplementární k Dvanácti rozhněvaným mužům (DRM) a tvoří s tímto snímkem logický a ucelený komplet, který bere dech. Anatomie vraždy vznikla o dva roky později a na DRM průběžně odkazuje různými výstavbovými technikami, od vývoje a skladby syžetu po práci s kamerou a znejisťování logických myšlenkových postupů – a těsně před závěrem k nim navíc přiznaně a otevřeně vede spojnici replikou „starouše Parnella“. Film Dvanáct rozhněvaných mužů důsledně odkryl základní lidskou nevybavenost zajistit si objektivní (jedinou možnou, pravdivou) rekonstrukci minulosti – předvedl, že nic takového v plynutí času vůbec neexistuje. Minulost vždy re-konstruujeme, naše podmínky a nástroje se člověk od člověka liší, a na čem se shodneme, je věc aktuální akcidence, nikoli odkrytí „toho, co se skutečně stalo“. „To, co se skutečně stalo“, není, nemáme k tomu přístup, nikdy jsme neměli, je to vymyšlený konstrukt na uklidnění a nasměrování mas. Minulost neexistuje, vytváříme ji (což nijak neumenšuje naši zodpovědnost), znovu a znovu, a na základě svých výtvorů i soudíme, odsuzujeme, zajišťujeme si nové podmínky pro nový vývoj a pokračování existence, vytváření budoucnosti. Snímek DRM nechává diváka, aby zažil a uvědomil si tuto absolutní existenční a názorovou neukotvenost celé konstituované lidské společnosti v plynulém toku času. Ani společnost se nebude mít o co opřít, pokud se rozhodne své procesy vnímání a vyhodnocování vjemů, své metody reflexe a postupy myšlení podrobit pečlivé revizi. Anatomie vraždy pak na toto zjištění logicky navazuje a zcela v řádu věcí s ním osvobozeně od objektivity pracuje – je ironičtější, veselejší a lehkovážnější, má větší nadhled – to platí o filmu samotném i o všech jeho postavách. Děj se na rozdíl od snímku DRM přenáší z uzavřené místnosti, kde o podstatě naší reality rokuje porota, zpátky do soudní síně a nechává tentokrát diváka zažít, jak to vypadá, když všichni zainteresovaní (obhajoba, obžaloba, sám soudce, žalovaný, jeho žena a dokonce i zastřelený muž) dobře vědí či intuitivně chápou, že minulost a z ní plynoucí kauzalita je čistě otázka výkladu a aktuální situace. Přestože je zřejmé, že soudní proces je vážný (tj. bude mít reálný dopad, jasné důsledky), je zároveň evidentní, že inteligentní vtipkování soudce ani právníků nemůže jeho průběh ohrozit – neexistuje totiž jediný správný průběh – stejně jako předem neexistuje jediný správný výsledek. Vražda není součástí filmu a divák se stává sám spolutvůrcem reality, v níž je jednání obžalovaného omluvitelné, nebo ne (vinen-nevinen se tu už vůbec neřeší). Velice silné na celém snímku je, že se žádná z postav nesnaží lhát, být k sobě neupřímná nebo manipulovat s fakty: každý ze své pozice v podstatě upřímně specificky, zodpovědně a naplno pracuje s logickými možnostmi, jež se v každém novém kole nově otevírají. Výkony všech herců jsou dokonale vyvážené (i to je společné se snímkem DRM a pro to, aby oba filmy úspěšně sdělily, co chtějí, je to navíc naprosto nutné) a je radost tento koncert hereckých schopností i logických kliček a lopingů sledovat – na rozdíl od existenciální tísně DRM zde již s pocitem žonglérské a eskamotérské lehkosti, byť tato nijak neznamená nezodpovědnost. () (menej) (viac)