Posledný cisár

Veľká epopeja o živote posledného čínskeho cisára. Česť, sláva, zmena režimov, hanba, poníženie, prevýchova, väzenie, strata, snaha o vymazanie slobody a slobodného rozmýšľania ľudí, nádherné scenérie, masové scény, proste jedinečný film. Avšak veľmi nudný a nie dobre zložený, veľakrát neukazuje to čo by mal alebo to ukazuje inak ako by som čakal. Príliš dlhý a tichý film, dosť skostnatelý, hudba 80. rokov, ktorá nezapadá do toho celého. Polopompézna a miestami tragikomická až naozaj smutná snímka. (25.07.2012)

Suchá politická fakta a formální okázalost na úkor emocionálnosti příběhu. Přesně tak, jak jsem čekal. Některé části filmu jsou nepopiratelně dojemné ( především ten závěr ), ale celkově nemůžu říci, že by mě tenhle film chytl za srdce. Přesně tak, jak jsem čekal - 70%. V Indočíně se s podobným problémem vypořádali tvůrci lépe. Navíc příšerný televizní ořez mě otravoval po celý film. (02.03.2005)

Nesporně zajímavý film, ale nejsem si jista, zda musel trvat téměř tři hodiny. Chudák poslední císař Číny si neužil ani kousek dětství, vládnout vlastně vůbec nestihl, Japonci si z něj udělali loutku, pak prošel kriminálem a stal se zahradníkem. Poselství o tom, že být panovník (byť osvícený), není vlastně žádný med, mohlo být předáno diváctvu za hodinu a půl. Jenže autoři se chtěli zavděčit Hollywoodu a tak spáchali velkolepé historické drama jako kostýmní podívanou s mnoha davovými scénami. (12.07.2012)

Na otázku: "Co je to velkofilm?" jsou v podstatě dvě odpovědi. První, trochu dehonestující, by zněla: "Třeba Gladiátor." Druhá, do které nezahrnete ty "popcornové", ale především filmařské a umělecké kvality, by mohla znít: "Poslední Císař." Bertolucci natočil výtečný biografický film, co do výběru námětu i jeho ztvárnění, počítaje v to vše od hudby až po herce, které do svého díla obsadil, a to vše oděl do hávu skutečně nevídaných rozměrů. Takže proč čtyři? Úcta v tomhle případě nepramení ze srdce a navíc to stačí vidět cca jednou za deset let - narozdíl třeba od Kunduna. (02.06.2006)

Zaujalo mě množství dobových detailů. Tak skvěle propracovaná výprava se jen tak nevidí. Nemnoho filmů dokáže téměř v každé minutě nabídnout něco nového, neokoukaného, něco so zaujme na první pohled. A Poslední císař to minimálně v první půli dokáže. Ve chvíli, kdy je císařská rodina vystěhována ze Zakázaného měta, vyzuální hody ustoupí do pozadí, a prim začne hrát jakýsi dozvuk císařova života. Doznívající rezonance slavných dnů. Krom bohaté formální stránky nabízí Bertolucci i silný příběh císaře, který i přes to, že byl po celý život, ať už v Zakázaném městě či mimo něj, loutkou, nepřestává věřit v dobro v lidech. Co si ale Pchui myslel, když ho zklamal i sebepožírající maoistický režim? Když zjistil že ten, kdo ho zlomil, a dokázal mu svou pravdu, se podle ní nechová? Je to příběh smutný, ale je dalek prvoplánovistosti. Konec i přes svou vnitřní dramatičnost nepůsobí dojemně, nijak hrdinivo chování neomlouvá, ani nestaví do lepšího světla, ba není ani velkolepý. Císař se vrátil tam odkud vzešel, do míst kde si hrál jako dítě, kde na něm ještě neležela tíha nevyužité odpovědnosti. (13.03.2005)