Posledný cisár

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%. (31.01.2006)

Úmorně dlouhá, emocionálně suchá a okázale naškrobená srágora, která si hraje na rádoby velkofilm, ale kromě technické zdatnosti nevlastní ani jednu z ostatních filmových atribut tak potřebných k uspokojení diváka. Tolik ocenění jde naprosto mimo mne a celkové halekání nad tímto filmem jde rovněž mimo mé chápání. Téma stojí za pozornost. Exteriéry jsou samy o sobě působivé, několik scén je zajímavých - ono kdyby nebylo ve tříhodinovém cajdáku alespoň několik zajímavých scén, bylo by to už opravdu velmi smutné - a nesmíme zapomenout na kvalitní herecký výkon dětského představitele císaře, který stál za zmínku. Zbytek je už ale sled obrázků s nulovým emocionálním dopadem. A přesně za to se dřív dávali Oscaři. A jakmile má film Oscary a další význačné ceny a začně se kolem něj halekat a dělat rozruch, snadno se hodnotí vysokým hodnocením, i když je to v jádru nudná sračka. (20.05.2008)

Poslední císař představuje inteligentní (intelektuální) přístup k velkofilmu, kdy na sebe prakticky ničím nestrhává pozornost, žádnými emocionálními tlaky, nápadnými dějovými zvraty, berličkami udržující divácké napětí, dokonce ani kamerou a výpravou, přestože jsou výborné. Jen poslušně zachycuje historické události a vykresluje život posledního císaře ve vší objektivitě a komplexnosti. Bohužel takhle se nelze divit, že film si nenajde cestu k řadě divákům, jimž by trocha toho "oslnění", ať už v jakémkoliv smyslu, nevadila. Připadal jsem si, jakobych se u sledování neměl čeho chytit, dokonce ani ta postava císaře (hlavně po tom, co vyrostla) nebyla jednoznačným sympatickým hrdinou, jehož život lze skrz obrazovku prožívat... 7/10 (15.01.2010)

Bertolucciho film se mi líbil, protože se zajímám o historii. Čínské císařství, jeho tradice i zničení jsou tady popsány dobře. Poznáte život v Zakázaném městě i v čínském nápravném zařízení. Také se zde dost hovoří o vzniku čínské republiky r. 1912, o Čankajškovi, Mandžusku a vlivu Japonců na východní Asii. Vytvoření loutkového státu Mandžukuo na severovýchodě země, jmenování loutkového císaře, střet ruské bolševické a japonské fašistické ideologie. Film končí rostoucím vlivem Mao-ce-tunga. Záleží, co v tomto filmu hledáte. Pokud informace a takřka dokument o první polovině minulého století, budete určitě spokojeni. (05.01.2014)

Čirý spektákl. Víc vizuálně oslnivý cestopis než drama s prokreslenými postavami a napínavým dějem. Malování velkých pláten šlo ale Bertoluccimu vždy lépe než vyprávění. Z tohoto hlediska je Poslední císař jeho nejlepším počinem. 75% Zajímavé komentáře: Djkoma, Radko, milicjant, PALINO (11.04.2005)