Posledný cisár

Úmorně dlouhá, emocionálně suchá a okázale naškrobená srágora, která si hraje na rádoby velkofilm, ale kromě technické zdatnosti nevlastní ani jednu z ostatních filmových atribut tak potřebných k uspokojení diváka. Tolik ocenění jde naprosto mimo mne a celkové halekání nad tímto filmem jde rovněž mimo mé chápání. Téma stojí za pozornost. Exteriéry jsou samy o sobě působivé, několik scén je zajímavých - ono kdyby nebylo ve tříhodinovém cajdáku alespoň několik zajímavých scén, bylo by to už opravdu velmi smutné - a nesmíme zapomenout na kvalitní herecký výkon dětského představitele císaře, který stál za zmínku. Zbytek je už ale sled obrázků s nulovým emocionálním dopadem. A přesně za to se dřív dávali Oscaři. A jakmile má film Oscary a další význačné ceny a začně se kolem něj halekat a dělat rozruch, snadno se hodnotí vysokým hodnocením, i když je to v jádru nudná sračka. (20.05.2008)

Když si širokoúhlé umění velkolepě podá ruku s omračující výpravou a mistrně akademickou režií, tak se to u mne rovná zaručené oscarové nudě. Přesto jsem ochoten snímku přiznat veškeré kvality, které v tom viděli akademici, ale kdybych tvrdil, že se mi párkrát samovolně nezavřely oči, tak bych lhal. (12.05.2016)

Život posledního čínského císaře je současně kronikou pohnutých, krvavých dějů země, v níž individuální lidský život nikdy neznamenal mnoho. Bertolucciho dílo však současně zvládá - jakoby mimochodem - nemožné: přiblížení alternativního civilizačního okruhu a jeho nesnadného myšlenkového světa i jeho obyčejů a zvyků způsobem, který je právě tak srozumitelný pro Evropana jako - patrně i Číňana, Japonce i Asiata vůbec. Rozklad jedné z největších a nejstarších světových říší, který přes sunjatsenovskou epizodu postupně přerůstá do krvavého trojúhelníku Tokio-Nan-ting-Jen-an s významnou externitou loutkového císařství na severovýchodě Číny je kulisou v podstatě tragického lidského života, který až na výjimky byl žit sice v panovnickém zlatohlavu, ale současně v přímé či nepřímé klauzuře dogmat, příkazů i nezastíraného násilí, z jejichž konfrontace relativně nejméně poničena vychází komunistická epizoda, v závěru filmu pro jistotu "dokořeněná" podvodným šílenstvím choromyslně zločinné tzv. Velké kulturní revoluce. Jak scénáristovi, tak režii i kameře se podařilo vytvořit celistvé plátno, velkolepou fresku "ve znamení cvrčka" z počátku a následně i závěru filmu. Precízní rekonstrukce obyčejů, ceremoniálů, velkorysá, nic nešídící výprava, velkolepé dějinné panoráma objevné i v řadě detailů (japonská suprakrvavá okupace Mandžuska i ostatní Činy, inkviziční scény z maoistického šílení v závěru života hlavního hrdiny, působivá konfrontace Evropy a čínského světa, shled z pomyslných výšin Zákazaného města do do vlastního pekingského všedního dne ad.) i v doslova na kostýmech a interiérech se pasoucí kameře nabízejí divákovi také dnes nejen nevšední zážitky, ale i trvalé hluboké obohacení ve faktech i ve způsobech vnímání světa. (16.05.2009)

Zaujalo mě množství dobových detailů. Tak skvěle propracovaná výprava se jen tak nevidí. Nemnoho filmů dokáže téměř v každé minutě nabídnout něco nového, neokoukaného, něco so zaujme na první pohled. A Poslední císař to minimálně v první půli dokáže. Ve chvíli, kdy je císařská rodina vystěhována ze Zakázaného měta, vyzuální hody ustoupí do pozadí, a prim začne hrát jakýsi dozvuk císařova života. Doznívající rezonance slavných dnů. Krom bohaté formální stránky nabízí Bertolucci i silný příběh císaře, který i přes to, že byl po celý život, ať už v Zakázaném městě či mimo něj, loutkou, nepřestává věřit v dobro v lidech. Co si ale Pchui myslel, když ho zklamal i sebepožírající maoistický režim? Když zjistil že ten, kdo ho zlomil, a dokázal mu svou pravdu, se podle ní nechová? Je to příběh smutný, ale je dalek prvoplánovistosti. Konec i přes svou vnitřní dramatičnost nepůsobí dojemně, nijak hrdinivo chování neomlouvá, ani nestaví do lepšího světla, ba není ani velkolepý. Císař se vrátil tam odkud vzešel, do míst kde si hrál jako dítě, kde na něm ještě neležela tíha nevyužité odpovědnosti. (13.03.2005)

Nesporně zajímavý film, ale nejsem si jista, zda musel trvat téměř tři hodiny. Chudák poslední císař Číny si neužil ani kousek dětství, vládnout vlastně vůbec nestihl, Japonci si z něj udělali loutku, pak prošel kriminálem a stal se zahradníkem. Poselství o tom, že být panovník (byť osvícený), není vlastně žádný med, mohlo být předáno diváctvu za hodinu a půl. Jenže autoři se chtěli zavděčit Hollywoodu a tak spáchali velkolepé historické drama jako kostýmní podívanou s mnoha davovými scénami. (12.07.2012)