John Wick 4

"Znám jednoho, co zná jednoho, co jednoho zastřelil." John Wick bojuje o přežití. Už zase. Já proti tomu obvykle nic nemám, ale po třetí minutě střílení, kopání a válení sudů po schodech se začínám nudit. A tady toho prostoru pro nudu bylo dost. Ono je tam těch akčních scén sice jenom pár, ale každá trvá minimálně tři hodiny. Tuším, že to matematicky moc nevychází, ale pocitově to tak mám. Vlastně jediný, co mě fakt bavilo, byly zábavný postavičky - slepej Caine, tlustej Killa a sexy Akira. Při jejich výstupech jsem se nejednou i probral z kómatu. (19.07.2024)

Trojka byla pecka, čtyřka je monstrum. Zatímco trojka začala být intenzitou a délkou špičkové akce únavná až ke konci, čtyřka je únavná od začátku. Zároveň jí až do finále chybí kompaktně cool akční scéna (ve trojce bitka s noži nebo přestřelka se zapojením bojových psů), kterou by si člověk pustil znovu nebo poslal vytípnutou na Youtube kámošům - pro mě to byla až přestřelka z ptačí perspektivy nacházející se ve finálovém sendviči čtyř po sobě jdoucích akcí. Přitom má člověk paradoxně pocit, že o akci tu jde až v druhé řadě a prim opět hraje opulentní výprava, která každou druhou scénu zasazuje do epického interiéru/exteriéru, až vedle toho bondovky vypadají jako televizní snímky. Další věc je, že když už to má skoro tři hodiny a nemá to příběh a zase se jen obráží a vraždí staré a nové postavy, mohl by John pro ten nekonečný masakr aspoň mít nějakou motivaci. Takhle byly moje sympatie spíš na straně zabijáka Donnieho Yena, který svým jednáním chránil svou dceru. Donnieho účast samozřejmě potěšila a bavil mě i Skarsgardův záporák. Ale i když Stahelski opět předvádí stylové akční inferno, na jaké se nikdo jiný v Hollywoodu - kromě Garetha “Raid” Evanse - nechytá (a které připomíná zlaté časy Johna Woo a jeho heroic bloodshed), preferoval bych kdyby sérii ukončil vyrovnanější trojkou. (24.03.2023)

John Wick 4 má ambice zas až příliš velké a nezvládá to úplně, hlavně ta délka je ubíjející. Stahelski s Reevesem neznají míru - bobtnání mytologie světa bylo nezbytné, co bylo v jedničce jako zábavná blbina tak trochu parodující žánrové prvky po nečekaném úspěchu umožnila to že vůbec bylo jak navazovat, jen díky mytologii toho světa vůbec ty pokračování (a budoucí spin-offy) mají na čem stát. Ale zbytečně se v ní opakují, místo vypíchnutí toho nejpodstatnějšího vrší detaily které začínají působit genericky - a bohužel to samé se děje v akci. Ta je místy pořád dokonalá, kulervoucí, epická, a já nevím jaké superlativy bych k ní ještě vymyslel, nic v žánru dnes nesnese konkurenci... ale nikdo na světě mi nevymluví že kdyby všechny akční scény tady zkrátili na polovinu, tak by byly mnohem lepší. Vypíchnout to nejlepší, zahodit zbytek - repetice ubíjí a snižuje dojem. Matrix lobby má dvě a půl minuty a stejně je to scéna kterou nezapomeneme do konce života. Nikdo nepotřebuje aby Wick sejmul dvacet chlapů po sobě, všechny velmi podobným způsobem. Pět by stačilo, a pořádně vymazlit jak to natočit aby ty scény byly opravdu nezapomenutelné - a tady opravdu hodně vyniká jen ta Dragon's Breath, i ze trojky si něčím výrazných akčních scén pamatuju víc. 8/10 (23.04.2023)

Sice jsem se v komentáři na trojku zařeknul, že už s touhle sérií nechci mít nic společnýho, ale zvědavost mě nakonec přeci jenom přemohla i když v kině bych to asi nedal. Co to vytahuje oproti předchozímu dílu jsou lepší akční scény a moji oblíbenci Donnie Yen a Scott Adkins, ale proč to proboha má 169 minut? To je dneska novej trend ve filmových blockbusterech či co? No průměr pro tentokrát dám.55% (16.05.2023)

Čtvrtý "John Wick" je v rámci akčního žánru vybroušená dokonalost. Tato pečlivě sestavená gurmánská lahůdka dokáže současně vyvolávat fyzicky intenzivní reakce i ryzí rozkoš z kreativity a nápaditosti zdejší choreografie. Moment, kdy si Wick přehodí přes krk nunčaky, představuje takové to uvědomění si, že jste právě svědky dokonalosti - něco jako když poprvé vědoucně pohlédnete na plátno od van Gogha, necháte se obestoupit hudbou Bacha, nebo vidíte, jak zvedá obočí The Rock. Já bláhový a malověrný jsem pak na chvíli zapochyboval, jestli po tom ještě mají tvůrci něco dalšího v rukávu. Ale když se nad hrdinu s brokovnicí se zápalnými náboji vznese kamera, explodovala mi hlava. Tady se odděluje zrno od plev. Čtvrtý "John Wick" představuje grandiózní erupci geniality, talentu a osvícenosti. Jeho tvůrci tu současně vzdávají hold veškeré předchozí tradici filmových bojových umění a jejím velikánům - od Bruce Leeho přes Sammo Hunga po Zatóičiho. Ale právě že namísto plytkého napodobování či fanboyovského odkazování si ze vzorů a předchůdců staví mety, které chtějí překonávat - nikoli však arogantně, nýbrž láskyplně a s úctou. Ohromným aktivem série zůstává Keanu Reeves, především díky rokům levelování a ochotě učit se nové věci. Choreografové tak dostávají na hraní nevídaně tvárného představitele, s nímž mohou nejen variovat jeho již osvojené dovednosti, ale také mu stanovovat nové výzvy. Podobně je to pak i s dalšími představiteli zvučných jmen. Jiné velkolepé ansámblové akčňáky minulosti - např. "Expendables" či "Rychle a zběsile" - si vystačily s tím, že jen po vzoru wrestlingových exhibic proti sobě postavily hvězdná jména a nechaly je předvádět své ikonické frajeřinky z jiných bijáků. Oproti tomu Stahelského tým vezme Hiroyukiho Sanadu, Donnieho Yena, Scotta Adkinse, Marko Zarora i Shamiera Andersona a každého přetvoří v rozkošně svébytnou postavu, která jim dává prostor zužitkovat jejich fyzické přednosti, navázat na nějakou klasickou tradici či ikonu a navíc se i vyblbnout herecky. Čtvrtý díl navíc vyloženě skvostně využívá vlastní komiksově přepálený svět série s jeho kontrastní barevnou paletou, zbrojním someliérstvím, stylovými fetiši a nadreálně mramorizovanými klišé. Tohle "Panství Downton" s kung-fu a bouchačkami má kořeny zapuštěné do patetických esencí žánrovek, sahajících od melancholických krimi Jeana-Pierra Melvilla přes heroic bloodshed bijáky Johna Woo i samurajská dramata Masakiho Kobajašiho až po postmoderní coolness Cowboye Bebopa. "John Wick 4" se při tom dalece vyhýbá velkohubému eklektickému exhibicionismu v duchu Quentina Tarantina. Jako pravý mistr bojových umění pokorně přiznává své mistry, jejichž bravura jej samotného dovedla k tomu, aby ustanovil nový vrchol akčního žánru. (10.04.2023)