Toto je Spinal Tap

Sledujeme smůlou provázené turné legendární kapely Spinal Tap - skupina zabloudí na cestě ze šatny a netrefí na podium, musí hrát na večírku vojenské základny, problémy s rekvizitama ... :-) Pro fanoušky osmdesátkového rocku a metalu je to strašná prča, i když je pravda, že ti muzikanti jsou jaksi slušní v porovnání s takovými Motley Crue, jejichž biografii jsem nedávno četl :-) Nechybí ani blonďatá "Yoko Ono" :-) (10.11.2012)

Pokud vás aspoň trochu zajímá hudba, THIS IS SPINAL TAP, dokument o téhle fiktivní kapele vás absolutně zničí. I'm really influenced by Mozart and Bach, and it's sort of in between those, really. It's like a Mach piece, really. It's sort of... - What do you call this? ... - Well, this piece is called "Lick My Love Pump". (10.02.2008)

Vlastně dost chytrá parodie o stereotypech v metalu a populární hudbě vůbec, ve které najdete i několik dobrých narážek na skutečné situace (byla Jeanie Yoko? Vsadil bych si na to). Bavilo mě od začátku do konce, některé texty jsou geniální a u scén s Nigelovými kytarami jsem pravidelně slintal. A samozřejmě, aparáty Marshall s možností vohulit to až na 11, to je přesně to, co bych od nejhlučnější kapely Anglie čekal! (22.05.2016)

Comin' live, direct from hell... Spinal Tap! David St Hubbins! Derek Smalls! Mick Shrimpton! Viv Savage! Nigel Tufnel! Spinal Tap byla ta nejhlučnější heavy metalová skupina pod sluncem a tohle je rockument jenom a pouze o ní! Tihle borci to skutečně uměli rozjet (jako jediní měli aparaturu nastavitelnou až na jedenáct!), jejich vystoupení nepostrádala moment překvapení (jakým může být třeba nečekaný zjev napodobeniny Stonehenge) a úžasná sóla (Nigel zahraje na kytaru třeba i houslemi). Historie skupiny je velice poutavá, celkem se v ní vystřídalo 37 členů, mnozí zemřeli za nevyjasněných okolností („udusil se zvratky, ale ne svými, vlastně se nikdy nezjistilo čí to byly zvratky“), své první duchaplné songy prezentovali její členové již počátkem 60. let („You know what I want. You know what I need. Or maybe you don't“) a pokud na ně v letech osmdesátých přišlo desetkrát méně lidí než v dobách největší slávy, pak jedině z důvodu jisté vyhraněnosti – nebudou přeci pořád hrát pro masy. V rockumentu mimo jiné uvidíte a uslyšíte rozhovory s jednotlivými členy, kteří se prezentují jako opravdoví myslitelé (- What does the end feel like? - It's like saying when you try to extrapolate the end of the universe. If the universe is indeed infinite, then what does that mean?), ukázky z jejich úžasných vystoupení, kde publikum rozpalují v patřičně nevkusných elasťácích a na závěr vás čeká pár mouder do života (- If I were to ask you your philosophy of life or your creed, what would that be? - Have a good time all the time.). Pokud by vám snad někdo tvrdil, že podobná skupina nikdy neexistovala, nevěřte mu, Spinal Tap je stále žijící legenda! 85% (15.02.2007)

Virtualita - realita, kde je jejich čára střetu? Teď v době totálního prosíťování už asi nepostihnutelná. Hroty, jimiž jedna vniká do druhé jsou stále ostřejší a delší. To bylo polemik, když se objevila kapela z konkurzu (Monkees), a jak jim to šlapalo - I'm Believer nebo Randy Scouse Git se přece dají poslouchat s požitkem dodnes (právě jsem to udělal). A tak i Spinal tab a další virtuální kapely by se mohly měřit s Rolling Stones, kdyby virtualita neznamenala dnes (a zítra naposled). Konečně, i my jsme hráli Hutkovi jako předkapela způsobem premiera/derniera. (16.07.2019)