Posledné tango v Paríži

Tak nějak pořád přemýšlím nad tím, zda je tento film opravdu "to" Poslední tango v Paříži, které jsem viděla. Toto mělo být to slavné, odvážné, erotické dílo? Zase jsem očekávala něco úplně jiného. Má očekávání byla v hlubokém, psychologickém, intenzivním, intimním, sexuálním a silném portrétu náhodného vztahu dvou lidí. Děj je rozdělen asi do tří linií, a díky tomu jsem měla dojem, že je nám příběh o jejich setkání podáván jakoby po kouskách. Kdyby se o trochu zkrátila stopáž a film by se více a hlouběji soustředil jen na jejich vztah, celkově by vyzněl možná o dost působivěji. Kromě pár scén a dialogů jsem zde vše nenašla mnoho, co by si mě podmanilo natolik, abych mohla říct, že se jedná o jedinečné či kontroverzní dílo. (10.08.2011)

Příliš odtažité a rozvleklé artové drama o jednom nezvyklém mileneckém vztahu. Charismatický Brando je ve své složité roli tradičně vynikající, Maria Schneider je velmi sexy naivka (byť nejsem moc příznivec přerostlých vodních hlodavců), ale Bertolucciho silně nedivácké pojetí mi prostě moc nesedlo a za celou dobu jsem se nedokázal do filmu naplno ponořit. A kvůli jedné či dvěma ve své době kontroverzním scénám na to v současnosti nemá žádný smysl koukat, byli byste akorát zklamaní. 60 % (02.06.2019)

Násilný a nekontrolovatelný výtrysk živočišných pudů složený do mozaiky chlípnosti. Pošmourné a atmosférické předměstí Paříže a jeden starý rozlehlý byt se spoustou špíny a temných zákoutí tvoří nezapomenutelný podklad k tomuto milostnému vzplanutí, pro které si ani neumím představit příhodnější místo. Démonicky úchylný Marlon Brando oddávající se svým zvrhlým sexuálním fantaziím mezi plesnivými zdmi svého nezařízeného bytu a jeho nevinná mladá oběť Maria Schneider posedlá chtíčem, která s ním sdílí lože uprostřed špíny a mrtvých krys, působí až dekadentně. Herci hrají jako o život a každý je svou rolí výjimečný a nezapomenutelný. Kamera a střih snad ani lépe nemohli vystihnout atmosféru a podtrhnout ráz celého příběhu. S pomocí světelných kontrastů vytváří nádherné kompozice, které dělají každý záběr neopakovatelný a nenahraditelný. Hudba jakoby vyrůstala ze samého děje a ještě přidávala na dramatičnosti už tak vypjatých scén. Jeden z nejsilnějších filmů odehrávajících se v Paříži, světě múz a umělců. (27.12.2008)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

U mnohých filmů, které jsou považovány za milníky v kinematografii, dokážu pochopit, že se někomu mohou líbit. Ale co se komu líbí na tomto ordinérním filmu, z kterého sálá impudence, nechápu. Myšlenkové motivy? Pche, jedině tak na sex, případně kálení. Ano, dodívala jsem do onoho romantického momentu, kdy štáb prochází zahradou a setkává se se skupinkou chlapců. Hoši mohli na zahradě dělat naprosto cokoliv, mohli si tam hrát, mohli jít krást ovoce, mohli v ní jen odpočívat. Jenže to by Bertolucci nedovolil. Chlapci "se přišli vysrat." Ok, jestli je pro někoho umění použít co nejvíce zbytečných vulgarismů během filmu, ze sexu udělat veřejnou záležitost a při tom všem se tvářit strašně nad věcí, mě se to netýká. (12.02.2013)