Červená, zelená (S01E01)

Asie upgraduje žánr battle royal. Po Japonsku se tentokrát o slovo hlásí Korea. A je to znát od první minut odkud tento počin přichází. Pokud jste korejskou kinematografii nepolíbení, může vás první půl hodina dost zaskočit. Neustále přehrávání, emoce vyšponované na maximum, explicitní násilí. Tradiční prvky se nezapřou. Druhá polovina a samotná hra zaujme i překvapí. Zatím to ale není nic výjimečného. (29.09.2021)

Jihokorejské bankovky mají zatraceně hodně nul. Ale právě nedostatek wonů po kapsách má dlouhodobě jistý Song Ki-hun, který nastoupí do dodávky a probudí se až uprostřed opuštěného ostrova s číslem 456 na zádech a spolu s dalšími chronicky nespokojenými zoufalci. A tak trochu si zahrají pár dětských her. Nespokojení jsou, ale chcípnout ještě nehodlají, i když na někoho z nich na konci čeká pohádková výhra. Rychle (ale určitě ne zadarmo) získané peníze jsou pro ně jedinou možností, jak si urovnat vlastní bytí. Senzace možná, já zatím nikam neskáču. (19.10.2021)

Úvod mě nebavil a byl pro mě těžko pochopitelný. Nikdy jsem onu „hru na oliheň nehrál“, proto jsem se obával, že i děj seriálu nebude pro mě. První epizoda a zmýlil jsem se ve všem uvedeném i neuvedeném. Líbí se mi, jak se na nic nespěchalo, epizoda úžasně představila hlavního hrdinu, jeho život, vazby, jež má se svou dcerou a tedy i motivaci se účastnit oněch "her". Jako bonus epizoda stihla zajímavě uvést další hlavní postavy a vše završit očekávanou, ale už tam úžasně zpracovanou první hrou. Získalo si mě to a jedu dál! (06.10.2021)

Tohle bylo od začátku do konce nekompromisně dobrý. Tak vynikající úvod do seriálu nepamatuju. Jinak hlavní hrdina měl dlužit cca 410 miliónů wonů, což je na koruny asi 7,5 miliónů (1 won=0,018 Kč). Když v rychlosti přeříkávali, kolik má ten kterej hráč venku dluhů, zaznívaly tam i miliardy. Nevím, nakolik věrně to kopíruje situaci lidí v Jižní Korei, ale znamenalo by to, že dluhy některých lidí jsou tam astronomický. (22.09.2021)

První epizoda mě zpočátku nebrala tak, jak jsem očekával; sledoval jsem vlastně jen příběh dalšího tragéda, který svými pokusy vytlouct klín klínem dokonale naplňoval definici šílenství. Vůbec jsem netušil, proč mě tolik lidí nabádalo k tomu, abych se na seriál podíval. Došlo mi to až v poslední třetině. Když se to vezme kolem a kolem, příběh není zrovna originální; Kingovy (vlastně ještě Bachmanovy) knihy Dlouhý pochod (1979) a Běžící muž (1982) tu byly přece jen o něco dřív, Japonci mají Battle Royale a Američané Hladové hry, ale s tím jsem neměl problém. Něco mi říká, že si u seriálu přijde na své mé malé, sadistické já, které po delší době vykouklo z temnoty, v níž přežívá, a mlsně se olízlo. / Poučení: Čtvereček je víc než kolečko. Budu si dávat pozor, pod co otisknu svůj palec. (01.02.2022)