Noc živých mŕtvych

Najlepší čierno-biely horor na svete? Mladý Romero ukázal, že ak filmár nadáva na malý rozpočet, je to od veci. Kvalitný režisér z toho urobí plus. Krásna kamera, jedinečná atmosféra, skvelá výprava (pochmúrny cintorín, ponurý dom, depresívny vidiek), bravúrna práca so svetlom/tmou/šerom, v čase premiéry šokujúci scenár (Afroameričan ako titulný hrdina) a pôsobivá výprava sychravých jesenných lesov s množstvom legendárnych scén (úvod na zvečerievajúcom sa cintoríne, mrazivé strieľacie finále). Ale farebný remake sa mi páči ešte viac. Cinematik Piešťany 2007 (22.01.2005)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Černobílá jakoby dokumentární kamera dodává filmu neobyčejnou syrovost a opravdovost. Potácivé oživlé mrtvoly vzbuzují dojem, že je snadné jim uniknout - opak je pravdou. Mnohá tabu padají jako věž ze sirek - nahota, pojídání vnitřností, dcerka se vrhá na rodiče a nakonec je sama zabita. Úvodní scéna ze hřbitova působí zpočátku jako rodinné video, aby se vzápětí zvrhla v nepojmenovatelnou a nepochopitelnou hrůzu. Postavy neví, co se děje, a divák společně s nimi tápe. V uzavřeném domě se následně ukazuje, že možná daleko větší nebezpečí, než jsou zombie venku, představují lidé sami mezi sebou. A bezvýchodný konec ( který je změněn v remaeku) vše jen potvrzuje. Bojuj, bojuj, bojuj....nakonec budeš stejně zabit. Neviděl jsem naštěstí kolorovanou verzi a ani ji vidět nechci. Poloviční síla filmu je právě v černobílém snímání, ve hře světel a stínů, v protikladu černé a bílé, který zde působí silně symbolicky. Film skrývá řadu rovin - mezilidské vztahy, kritika společnosti, celková krize, zbytečnost vzpoury, úpadek, dekadence. Ale dá se na něj dívat i na jako mrazivý horror, který vás prostě vyděsí.... (07.08.2010)

I vystoupil léta Páně 1968 praotec Romero na horu R.I.P. (ani náhodou, mrtvoly!) a k souputníkům pravil: „To je ta země zombie zaslíbená, lidského masa plná, krví oplývající…“ Znepokojivá hudba S.V.Licina (kdo by řekl, jak strašidelné může být pouhé jedoucí auto!) a závěrečný ryze americký hon na krocany (nejdřív střílej, potom se ptej) jsou jediné dva pro mě zajímavé vztyčné body režisérova slavného debutu a i když pominu spoustu do očí bijících lapsusů s kontinuitou scén (střídání venkovního dne a noci při úvodním schování se Barbary do domu je nejmarkantnější), nepřekousl jsem to pomalé tempo a ztrátu dechu v prostřední části tohoto jinak bezesporu základního kamene žánru, který, přiznávám se a proto mě berte s rezervou, pro svou šílenou stereotypnost stejně příliš nevyhledávám. „They're coming to get you, Barbara..“ (29.11.2010)

Vzhledem k době vzniku budu milosrdná. Syžet je jednoduchoučký, jak už to u žánru hororu bývá zvykem. Judith O'Dea se tváří jako blbka, případně jako velká blbka. Její postava se tak samozřejmě i chová. No ony se tak chovají vlastně všechny, všem zúčastněným je upřena schopnost elementárního logického myšlení. Za nejvtipnější vypnutí iq považuju návštěvu benzínové pumpy s pochodní, kterou je ideální si odložit na zem vedle tekoucího benzínu. Tohle nevymyslíš, to se snad rovnou muselo v Americe stát. Režijně je film zvládnutý celkem dobře, jistá dávka napětí se podařila vybudovat. Jediné, co z tohoto tuctového hororu o zombících dělá netuctový, je obsazení hlavní role hrdiny černošským hercem. (17.10.2020)