Noc živých mŕtvych

Tak mňa to zase až tak nezobralo. Chápem, že je to v rámci subžánru niečo nové a niečo, čo možno považovať za základný kameň a v tej dobe to bola určite pecka, ale mne to pripadalo hrozne naivné a ošumelé. Bolo tu síce napätie a solídna atmosféra, ale všetko kazila iracionalita a hlúpe chovanie postáv. Napríklad ten černoch. Najprv strelí pár nábojov do hrudníka zombíka a.... a nič sa nestane. Potom trafí do hlavy a zombík je zlikvidovaný. Ale druhý krát opäť strieľa len do tela zombíkov, vôbec ho na základe predošlej skúsenosti ani len nenapadne, že zlikvidovať sa dajú iba strelou do hlavy. Všetko sa samozrejme musí dozvedieť až z telky. A takých príkladov je viac. Čakal som niečo lepšie, v každom prípade je aspoň jeden veľký rest za mnou. 65/100 (20.11.2014)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Vzhledem k době vzniku budu milosrdná. Syžet je jednoduchoučký, jak už to u žánru hororu bývá zvykem. Judith O'Dea se tváří jako blbka, případně jako velká blbka. Její postava se tak samozřejmě i chová. No ony se tak chovají vlastně všechny, všem zúčastněným je upřena schopnost elementárního logického myšlení. Za nejvtipnější vypnutí iq považuju návštěvu benzínové pumpy s pochodní, kterou je ideální si odložit na zem vedle tekoucího benzínu. Tohle nevymyslíš, to se snad rovnou muselo v Americe stát. Režijně je film zvládnutý celkem dobře, jistá dávka napětí se podařila vybudovat. Jediné, co z tohoto tuctového hororu o zombících dělá netuctový, je obsazení hlavní role hrdiny černošským hercem. (17.10.2020)

Naprostá klasika, která mě strašně bavila i na druhé zhlédnutí po letech. Chápu výtky mnohých, které zde čtu, jako například že se většina postav zombíkům takřka nebrání (a celkově se nechovají příliš logicky, s výjimkou černocha) a že samotní zombíci nevzbuzují příliš respekt, ale podle mě to ty lidi hodně hodnotí dnešním pohledem, což je škoda. Ten černobílý obraz podle mě nemá chybu, stejně tak výtečný soundtrack, a v mnoha momentech to je fakt strašidelné, což se o spoustě současných hororů říct nedá. Samotné vysvětlení původu zombíků je zde sice k smíchu - ve filmu doslova zazní, že veškeré dohady se točí kolem satelitu vypuštěného k Venuši, který se na Zem už nikdy nevrátil, dlouho kroužil kolem Venuše, dokud ho NASA dálkově nezničila; vědci zjistili, že vydává záření velké intenzity a toto záření je nakonec zodpovědné za probíhající vraždění, protože dávka záření z vybuchlého satelitu byla tak silná, že v daných podmínkách mohla pravděpodobně vyvolat mutace - ale i nad tím velkoryse mávnu rukou, protože mě ten film svým drsným závěrem znovu dostal, podobně jako když jsem ho viděl kdysi ve Varech na půlnoční projekci. (12.08.2019)

Night of the Living Dead jsem paradoxně viděl z Romerova zombie seriálu jako poslední, a musím teda říci, že svůj debut se mu zatím překonat nepodařilo. Je pravda, že některé momenty už dnes působí trochu směšně, stejně tak jako chování postav, ale svou atmosféru film stále má (půlnoční projekce mu jistě pomohla). Moc se mi líbilo, že hrdinové získávali informace z televizního a rádiového vysílání - připadalo mi to dost reálné a vzpomněl jsem si při tom na povodně z roku 2002, kdy jsme čekali na nejnovější zprávy stejně nedočkavě jako oni. Vyzdvihnout se musí závěr, ten se totiž opravdu povedl (ačkoli má své logické mezery). Horror movie of the Year (30.11.2008)