Nemecko v roku nula

V Německu se tenhle film prý moc nelíbil. No pravdě řečeno nedivím se tomu. Každopádně forma zpracování sice je poněkud těžko divácky uchopitelná, ale poselství co ten film chce říct je myslím si zcela jasné. Navíc reálné kulisy po válce těžce zbídačeného Berlína přidávají na bezvýchodnosti. No snad je tu aspoň ta malá jiskřička naděje v tom, že to snad úplně nejhorší už je tu minulostí, ale i přítomnost je hodně bolestná. Každopádně film který určitě není na zvednutí nálady. Jak říkám místy těžko uchopitelný a vyloženě nedivácký, ale zase při kratší délce nuda určitě nehrozí a tak bych to celkově viděl na lepší tři hvězdice a k tomu přihodím 65% (13.06.2024)

Z Rosselliniho po/válečné trilogie je NĚMECKO V ROCE NULA filmařsky nejradikálnějším, nejnelítostnějším a divácky nejobtížněji uchopitelným filmem, současně cynickým i jímavým, realistickým i symbolickým. Dílem, které zůstává dodnes vzrušující (mimo jiné) právě pro svou vnitřní rozporuplnost. ___  Na nejzákladnější úrovni můžeme v NĚMECKU V ROCE NULA pozorovat zvláštní nesoulad už ve střetu vysoce úzkostné vizuální zkušenosti s rozbombardovanými berlínskými ulicemi a ateliérové povahy interiérových scén natočených v Itálii. To má i svůj anekdotický rozměr, když původně podvyživení němečtí herci museli po měsících italského pobytu pro interiérové natáčení opět zhubnout. Mnohem podstatnější je ale rétorický princip v pozadí NĚMECKA V ROCE NULA, jenž vznáší otázky na naše samotné chápání neorealismu jakožto formy realismu v idealistickém smyslu objektivního vyjádření skutečnosti. ___    Na první pohled se totiž zdá, že film nabízí nezúčastněný observační přístup reprezentující stav světa a společnosti právě v konkrétní historické situaci, což ještě umocňují ony skličující berlínské záběry. Při bližším pohledu jde ale o dílo spíše introspektivní a subjektivizující, když do centra vyprávění staví chlapce Edmunda, skrze nějž svůj svět interpretuje. Působivé prostředí ruin tak lze najednou chápat coby expresionistické, a tedy vysoce stylizované zprostředkování vnímání Edmunda, vyrostlého v hodnotách nacistické ideologie, jenž náhle musel dospět a který je jako jediný ve své rodině ochotný i schopný převzít odpovědnost – i za čin, který se mu zdá logický, ale… ___    Edmund prochází ulicemi, domy a chodbami, občas jen pozoruje a občas se zapojuje, občas je dítětem a občas dospělým, občas aktivně vyjednává s pedofilními nacisty či pašuje pro samozvané vůdce komunit. Film nám přitom současně odepírá možnost vstoupit do jeho mysli a explicitně pojmenovat jeho dilemata, čímž ještě více koketuje spíše se symbolismem než s realismem. To ostatně vrcholí působivou závěrečnou scénou coby zneklidňujícím spojením lhostejnosti a osudovosti, explicitní věcnosti a implicitní melodramatičnosti, čímž už pětasedmdesát let provokuje k interpretacím. ___   Snímek navíc dráždí i tím, že si s výše popsaným principem hned dvěma způsoby pohrává: zaprvé Edmundovo hledisko nečekaně opouští a soustřeďuje se na jeho sestru, zadruhé často nechává kameru toulat se prostorem nezávisle na chlapci, čímž jejich vztah ještě více problematizuje. NĚMECKO V ROCE NULA dodnes zůstává obtížně zařaditelným, otevřeným dílem… které je navíc v zobrazení berlínské poválečné společnosti velmi kruté a není divu, že se širší německé distribuce dočkalo až po třiceti letech. A právě tento vpravdě nelítostný pohled na poraženého nepřítele je volbou chlapce coby jeho zprostředkovatele ještě umocněn. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)

Možná jsem měl přílišná očekávání, ale tenhle film mě rozhodně zklamal. Kulisy rozbombardovaného Berlína jsou sice velmi sugestivní, ale příběh mi připadal nevěrohodný a psychologicky zcela plochý. Autentičnosti navíc rozhodně nepřidá zpěvná italština, která chtě nechtě do Berlína nepatří. Škoda, přeškoda... 7/10 Zajímavé komentáře: Jossie, rawen, Aluska88, Gil-galad (01.02.2009)

Je vidět, že to měl Rossellini propracované a že přesně věděl, jak to chce podat, ale osobně mi to přišlo celé dost urychlené, tezovité v dialozích a hlavně mi vadil přehnaně pesimistický konec, který jsem si pustil asi třikrát za sebou, abych se přesvědčil, že v něm ta symbolika není tak negativní, ale vždycky jsem to vnímal stejně. Žít se dá za každé doby, i když je sebeobtížnější a tohle mi vždycky přijde jako nejhorší možné řešení situace. Závěr je ale spíš problém můj, protože svůj smysl a opodstatnění má a já s ním jen nesouhlasím, takže všeobecně tu je největším problémem tezovitost. Rossellini chtěl co nejjasněji vyjádřit, v jakých poměrech žijí lidé v Německu těsně po konci druhé světové války a určitě to ukazuje pravdivě. Jenže celá situace tu vyplývá často nepřirozeně z úst postav, jako by se o ní takhle až didakticky bavili neustále. Zpočátku jsem ještě nad tím mávl rukou, ale bylo toho tolik, že mě to postupem času tahalo za uši a vždycky, když mě ten film plně pohltil, mě pár takových dialogů zase vrátilo do stejného stavu jako předtím. Rossellini to sice ve svém záměru má skvěle propracované a ve formě obzvlášť (jak už jsem psal), ale kdyby to pojal jinak, udělal by jenom líp. Bylo by to údernější, silnější a hlavně uvěřitelnější v tom smyslu, že by divák sledoval životné postavy se skutečnými problémy a ne jen fakt deklamující figurky. I když to je možná moc extrémní popis, vzhledem k tomu, že tu každý má nějaký charakter, ale stejně, vše vlastně na sílu. Silné 3* (20.11.2023)

Nepříliš častý exkurs do života poražených aneb Povinná projekce pro všechny diktátory. 1) Jako filmový neodborník a neteoretik, za jakého se skromně považuji, oceňuji snímek nikoli jako perlu neorealismu, ale především jako zdroj informací o tehdejší době. Rozbombardované berlínské říšské kancléřství, Tiergarten, čtvrť Mitte a další místa na mě působí víc než jakýkoli dramatický děj. 42letý Roberto Rossellini (scénář, režie, produkce) polodokumentárním způsobem zachycuje každodenní životní realitu Berlíňanů - organizaci života, bydlení, zajišťování obživy i vliv nacistické propagandy a prohrané války. Toto jsou hlavní pozitiva filmu a za ně by si zasloužil pět hvězdiček._____ 2) Film byl natáčen v němčině, hlavní aktéři jsou Němci, ale v Itálii byl uveden s italským dabingem, s nímž pak se vydal na cestu světem. Němčina tehdy nebyla příliš oblíbená, navíc německá veřejnost snímek přijala velmi nelibě._____ 3) Ale film má i své mouchy. Především je málo německý a moc italský. Nejde jen o surrealisticky působící italský dabing, se kterým se prezentuje dílo i dnes (copak neexistuje německá kopie?), ale i italské manýry, atmosféru, ducha. V této souvislosti mně znějí úvahy o vzorové ukázce neorealismu poněkud podivně. Rovněž pedofilní sklony fašistického učitele mi připadají nadbytečné. Spojovat nacisty s utajenými homosexuály (ne, že by mezi nimi takoví nebyli) bylo možná vděčné, ale rozhodně diskriminující._____ 4) Oficiální text distributora prozrazuje kompletní děj i závěrečnou pointu. Ptám se znovu a znovu: proč editoři ČSFD tohle nehlídají?_____ 5) Zajímavý koment: Autogram***. (20.07.2016)