Paisà

Pod taktovkou štúdia MGM a v réžii Roberta Rosselliniho vznikajú citlivé príbehy z osudov 2.svetovej vojny,ktoré sú rozdelené na 6.častí,kde sa odvíjajú smutné kapitoly dejín Talianska,kde jeho obyvatelia prechádzajú rôznymi mestami,pričom v každom z nich sa nachádza americký vojak,ktorý prichádza do styku s rôznymi talianskymi občanmi... Miesta sú autentické,mával som pocit,že sa ma to dotýka,nepríjemné skutočné brilantné vystavanie hlavných point,ktoré s začiatkom s dvojicou talianskej babenky Carmely a vojaka Joea kritickým okom dokazujú,čo sa automaticky stáva,v takomto trende to pokračuje. Najlepšia je štvrtá časť so sestričkou Harriet,ktorá s Massimom v ostrieľanom meste Firenze pod smrtonosnými guľkami zo striel nemeckých vojakov sa snažia každý z nich nájsť svojho blízkeho... Alebo aj tretia so zamilovanými Francesca a Fred... (25.04.2014)

Z řadou filmů italského neorealismu mám problém - jsou pro mě zkrátka obtížně stravitelné, ale Paisa k nim nepatří. Je to v každém ohledu výborný válečný snímek, který hodně vypovídá o tom, co válka znamená pro její aktéry a civilní obyvatelstvo. Je to povídkový film se šesti uzavřenými příběhy, které pochopitelně nemají, jak už je to u povídkových filmů typické, stejnou úroveň, ale všechny mají slušnou a sdělnou pointu. Je pravda, že Rossellini neumí válečné scény, ale to není výrazně na škodu věci, protože v tomhle filmu o válce se vlastně objevuje jediná bitevní scéna v závěrečné povídce. Ta je chaoticky sestříhaná a špatně nasnímaná, ale v Paise jsou mnohem důležitější mikropříběhy, které vůbec nesouvisí bezprostředně s válečnou vřavou. Jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek, autentický a i s odstupem času hodně vypovídající o atmosféře země, kterou prostupuje fronta. Působivá pro mě byla povídka odehrávající se ve stařičkém klášteře, který navštíví trojice polních amerických kněží, a dojde ke konfrontaci katolického myšlení s americkou otevřeností. Pro italské řeholníky je naprosto nemožné pochopit, že katolický kněz dobře vychází s protestantským knězem i s židovským rabínem a spolu utěšují vojáky. Pro všechny povídky je typické, že pojmy jako pravda, láska, spravedlnost a statečnost můžou být ve vyhrocených situacích hodně relativní. Rossellini nemoralizuje, prostě jenom ukazuje to, čeho byl za války svědkem. Celkový dojem: 90 %. (22.09.2008)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

Jakkoli se „kanonickým“ dílem stal ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___  Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___  Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___  Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)

Realistický pohled na osvobozování Itálie s působivým využitím lokací poničených válkou, největší míry neorealismu je dosaženo v poslední povídce z pádské delty. První a třetí povídka jsou pro mě nejpůsobivější, druhá polovina snímku je však trochu zdlouhavější, hlavně povídka z kláštera vystavěná kolem jednoduché myšlenky. (02.06.2009)