Dveselu putenis
Blizzard of Souls
Réžia:
Dzintars DreibergsScenár:
Boris FruminKamera:
Valdis CelmiņšHudba:
Lolita RitmanisHrajú:
Lauma Balode, Rezija Kalnina, Martins Vilsons, Oto Brantevics, Raimonds Celms, Jekabs Reinis, Gatis Gāga, Renars Zeltins, Vilis Daudziņš, Greta Trusina (viac)Obsahy(1)
Šestnáctiletý Arturs, rolnický chlapec z Lotyšska, se během první světové války přihlásil do armády, aby se stal hrdinou. Poté, co přežil brutalitu bojů v zákopech a ztrátu rodiny, přemítá, zda nebylo všechno jeho úsilí zbytečné... Lotyšsko. Milostný příběh šestnáctiletého Arturse přeruší první světová válka. Poté, co přijde o matku a domov, mu jistou útěchu poskytne vstup do armády, protože je to poprvé, co jsou v Ruské říši povoleny národní prapory. Válka však není taková, jakou si ji Arturs představoval – žádná sláva a hrdinství, žádná spravedlnost. Je to brutální a bolestivé. Arturs zůstane po válce, která připravila o život jeho otce i bratra, úplně sám. Rovněž zatím nedošlo k žádnému pokroku ve slibovaném rychlém ukončení války a včasném návratu domů. Arturs je jediný, kdo se chce vrátit, zatímco jeho domovina se stala hřištěm pro jiné národy. Najde v sobě sílu pro závěrečnou bitvu a nakonec se vrátí domů, aby začal od nuly, stejně jako jeho nově vytvořený stát. (Cinemax)
(viac)Recenzie (58)
Lotyši to v roku 2019 natreli všetkým vojnovým filmom, ktoré vtedy vznikli. Hodne vlastenecké a dojímavé, zato bez pátosu, s vyváženým balansom medzi akciou a civilnými scénami. Bez debaty, palec hore. (videná kino verzia, bol by som zvedavý na dlhší director's cut) ()
Univerzální příběh mladíka, který je zavlečen do válečného běsnění. Ze začátku je vidět naivita, ta klukovská poblázněnost o hrdinství a slávě. S postupujícím časem, s přibývajícími padlými, se situace malinko mění. Protagonista filmu toho ale moc nepředvede, pouze reaguje na věci okolo něj. Někdy musí být nechápající, jindy rozjařený, pak trudomyslný. Všechno se děje automaticky. Chtělo to nějakou nosnější linku. Film je pouze sledem scének, rozprostírající v rozmezí několika let. První polovina dvacátého století byla pro Lotyšsko dynamická a smutná. Jak to bývá, malý národ byl zachycený ve víru pletichaření větších hráčů. Tvůrci se snaží od všeho pojmout trochu. To by mnohem víc fungovalo v minisérii, kde by měli více prostoru k prokreslení postav a jejích motivací, a ne v dvouhodinovém celovečeráku. Po technické stránce si není na co stěžovat. Měřítko snímku je menší, přesto dokáže příjemně překvapit svým pojetím. Nejedná se o průšvih, ale tenhle film vám docela rychle vyšumí z hlavy. ()
Silné. Nudné momenty naplno vyváži záverečná emócia podaná tak, že rozprávač je zbytočný. Parádne bojové scény, skvelé charaktery, striedanie rôznych situácií, historický exkurz do dejín Lotyšska a hlavne na európskej scéne je veľmi málo takto perfektne urobených filmov. Mňa to potešilo. 4 z 5 ()
Kvalitní válečný film, který epizodicky mapuje účast Lotyšska v první vojně od roku 1915 až po válku o jejich nezávislost v roce 1919. Na mezinárodní scéně může lehce zapadnout, ale pro Lotyše je to velký počin. ()
Lotyšský film? Moc jsem nečekal, ale stejně jako u 1944 (2015) jsem dostal definitivně jeden z nejlepších evropských filmů o válce, který je naprosto srovnatelný po herecké i produkční stránce s hollywoodskou produkcí. Klíčový je ale zvolený styl vyprávění spolu s příběhem, který skvěle vystihuje dobovou beznaděj, deziluze, ale i radost z maličkostí. Zatímco třeba Legiony byly jen dětem velkolepých scén, poslepovaných variantou na romanci, Bouři duší jsem věřil, že se to tak skutečně stalo - ať už se filmaři drželi knižní předlohy více či méně, což nedokážu posoudit. Jedinou vadou na kráse byly některé trochu zbytečně natahované scény, ale není to nic vyloženě kritického, co by kazilo celkový dojem (viděl jsem tu delší verzi, 123 minut). Těším se, co dalšího na nás z Pobaltí ještě vypadne! 80 % ()
Keď už Lotyšsko, ktoré má necelé 2 milióny obyvateľov dokáže natočiť tak kvalitný film z 1. Svetovej, tak je potom slovenská kinematografia už skutočne v rámci Európy "chudobný príbuzný". Film si už od začiatku buduje silnú atmosféru podporenú obstojnými hereckými výkonmi a hlavne zručne natočenými bojovými scénami. Plus je tu odvedená dobrá práca s komparsom i dobovými reáliami. Veľmi vydarený film, ktorý určite stojí za pozornosť. ()
Výbornej film. 1917, kde byla dobrá akorát první třetina, se může jít zahrabat. ()
Tak trochu nemotorne natočený vojnový film. Hlavne tá kamera. Ale oceňujem snahu (asi) mladých lotyšských filmárov a bude fér, keď dodám, že čím ďalej ku koncu filmu, tým to bolo o trošilinku lepšie. No aj tak ten komparz mohol dostať aspoň provizórny základný vojenský výcvik, aby nebol jak kopa teliat ;) 56% ()
velmy dobry vojnovy film ten otec zacal byt dost prisny ale nechapem preco nechcel byt s tou babou zo zaciatku ()
Lotyšský velkofilm z první světové války , kterou prochází šestnáctiletý Arturs. Nejprve jsou Lotyši pod Rusama proti Němcům a pak pod Němci proti Rusům, když se dostane k moci Lenin, aby vybojovali samostatnost. Pozitivem je určitě skvělá syrová atmosféra a vizuál, dobré bitevní scény, ale mínusem je absence bohatší dějové linky, a střídání akčních a neakčních scén není moc kontinuální a vede do nudy. Nejlepší je poslední půlhodina. Nicméně klobouk dolů jaké filmy se točí v Lotyšsku. ()
Řemeslně velmi solidně natočený válečný film z první světové války srovnatelný se západní produkcí. Vypadá daleko dráž než kolik stál. Režijně a scénáristicky je též zvládnutý, není nudný, chování postav dává nějaký vnitřní smysl. Problém je v poselství filmu. Válečný film dnes může bavit akcí, ale jen pokud se nebere moc vážně. Čím realističtější a vážnější je, tím hůře je udržitelné poselství "chtějte být taky hrdinové a obětovat se ve válce jako postavy filmu" a je potřeba přejít do protiválečné polohy "válka je vždy tragédie a svinstvo". "Dveselu putenis" chce být vážný, ale pořád je blíže prvnímu poselství, přičem se pohybuje někde na hraně. Naturalistické vyobrazení války by mohlo být čteno jako protiválečné, ale jde spíš o "podívejte, jací to byli chlapáci a jaké hrůzy museli překonat". Když hlavní postava mladičkého vojáka poprvé zabije nepřítele, film jakoby se ani nerozhodl jestli jde o negativní scénu, kdy hrdina obětuje část své humanity pro ostatní, nebo pozitivní scénu, kdy hrdina překoná sám sebe a stane se silnější. Film vznikl k oslavám sto let od založení Lotyšska. Je určen pro domácí publikum a jde mu mimo odvyprávění příběhu i o posílení národní identity a etosu Lotyšů. Z hlediska dvoumilionového Lotyšska s třicetiprocentní minoritou rusů, které bylo dlouho pod Ruskou okupací začleněno v Sovětském svazu, to filmu lze stěží mít za zlé. Jde o dojemný příběh, není nijak iritující, ani zlý. Jen díky výše zmíněnému zůstane uvnitř Lotyšska a nedosáhne na mezinárodní úspěch, na který by technicky bez problémů měl. Tři jsou málo, čtyři je moc, tři a půl. ()
Film po vizuální stránce skvěle zpracovaný, ale bez příběhu, bez emocí. Tak jsem skoro 2 hodiny koukala na přestřelky vojáků, netušila jsem ani proč bojují. Možná mi něco uniklo, ale film šel prostě totálně mimo mě. A to jsem velký fanda válečných filmů ()
Prostředí první světové války je neokoukané, Lotyšské armády jakbysmet. To dává snímku velkou přidanou hodnotu. Co filmu chybí, je kvalitní a ucelený příběh, který by mě pohltil. Možná měli tvůrci za cíl téměř na dokumentární úrovni zachytit prostředí Lotyšské armády ve Velké válce a pozdvihnout hrdost Lotyšů. To se dle mého názoru povedlo. Ale děj mě nestrhl. Viděl jsem dvouhodinovou verzi. ()
V Lotyšsku umí očividně vytvořit reálné válečné peklo, ale dramaturgicky a herecky to za moc nestojí. Co z toho, že tu hlavní hrdina téměř nesleze z obrazu, když mi je úplně jedno, jestli přežije nebo ne. Po technické stránce výborný snímek, ale pokud se zrovna neválčí, nudil jsem se až běda. ()
Sonda do historie vzniku jednoho z pobaltských států, respektive o boji za jeho samostatnost, vyprávěná příběhem mladého rolníka vstoupivšího do střelecké divize během První světové války. Provází nás boji na frontě s prvními ztrátami, hladem i brutalitou až se přeneseme k bolševické revoluci a následně k boji o lotyšskou samostatnost. Do osudu Arturse je promítnuta veškerá tragičnost i velkolepost malého národa, který má tu smůlu, že stojí mezi mocenskými bloky. Natočeno skutečně bravurně, s citem pro detail, bez doslovností a polopatických výkladů. Kvalitní válečný i historický film v ne moc běžných a známých reáliích. ()
Parádní film ()
Dá se obdivovat film z války? Pokud je zamýšlen jako svědectví o jejích hrůzách, tak potom snad ano. Výraz tváře, kterou snímá neúprosně se plazící kamera. Kolo dějin, které mele ruce, hlavy, sny, nohy. Sny. Scéna noci po prvním boji, svíjení a kvílení týraných duší i těl účtujících v noci hrůzy prožitého dne. Světlo, tma, chaos, vítězství, smrt, porážka, ztráta, láska, život. Bouře duší je rozkročena mezi Pouta války (2004) a Neznámého vojáka (2017), kdy happy end v kontextu dějin Lotyšska a v podstatě celého světa se nekoná. Je to jenom nadechnutí bestie před dalším ohnivým mlýnem na maso a duše... ()
Filmy z Lotyšska sa k nám nedostanú až tak často.Film má síce nižší rozpočet,ale kvalita filmu tým neutrpi.Vo výsledku je Dveselu putenis celkom slušná vojnová dráma.Sporné sú niektoré herecke výkony.Pre Lotyšov dôležitý film o zrode ích štátu. ()
Veľmi dobrý vojnový film z neokukaného prostredia. Je veľmi sympatické, ako sa malý európsky národ dokázal s touto témou popasovať, a vo výsledku nám priniesol v rámci žánru kvalitne sfilmovaný, nepatetický a príbehovo zaujímavý film. Herecké výkony sú vynikajúce, a v podstate jediné čo film ochudobňuje, je asi len nižší rozpočet, a tým pádom má film nižšiu vizuálnu "silu". Bojové scény nie sú prehnane dramatické, vďaka čomu je film realistickejší. Pre fanúšikov žánru rozhodne odporúčam. 75%. ()
Musím se přiznat, že od adaptace třídílného románu Dvēseļu putenis (ergo Vánice duší) napsané klasickým představitelem lotyšské historické prózy Aleksandrsem Grinsem, bych čekal víc. Předlohu pochopitelně neznám, nicméně o autorovi povědomí mám a přijde mi, že vzhledem k vyzdvihovaným atributům jeho díla měla adaptace zmiňovaného románu na mnohem víc. Možná mám však jen obecně problém s lotyšskou historickou kinematografií, přeci jenom ten jeden jediný další film z této země, který jsem viděl, mi též nepříliš sedl - zde je zajímavé, že tematika Pagonių žiedas z roku 2018 se točí kolem Namejsova prstenu, tedy též tématu Grinsova románu Nameja gredzens z roku 1932, který význam prstenu jako symbolu lotyšské jednoty popularizoval a dost možná film inspiroval. Pokud bychom k tomuto přihlédli, pak by autor zřejmě neměl patřit mezi mé oblíbené, protože ani Bouře duší nebude patřit mezi mnou doporučované filmy, ačkoliv je v ní význam pro lotyšský národ a jejich historii viditelné. Vždyť si Grins vybral období lotyšské historie, které mu bylo blízké, když za první světové války skutečně bojoval v řadách lotyšských střelců, tudíž kniha (a snad i film) jsou svědectvím oné hrůzy. Zde se ovšem do hry dostává můj skepticismus vůči uměleckým adaptacím historie (jak je sice známo, tento skepticismus se sice vztahuje především k adaptacím hrůz Druhé světové války, což se Grinse netýká, neboť byl po svém návratu do armády v roce 1939 zastřelen o dva roky později na sovětském území, očividně poblíž ruského města Astrachaň). Na filmu Dvēseļu putenis jsou ovšem důvody mého skepticismu zřetelně viditelné, jde totiž o pouhý umělecký záznam historické události sledované očima mladého Arturse, který tak nenabízí vlastně nic jiného, co bych od díla, které by ideálně mělo přežít svoji dobu, očekával. Fabule je jednoduchá - Artursovi vojáci vyvraždí rodinu, on vstoupí do armády, je svědkem bitev, přežije a dostane vyznamenání. Syžet tomuto v podstatě odpovídá. Nelze tedy očekávat žádné umělecké ozvláštnění, jediné, co mi zbývá k hodnocení, je svědectví nebo myšlenky, které film přináší. Z toho je pro mě nejvýznamnější asi prezentace lotyšské historie, což je neotřelé téma, protože kolik z vás kdy slyšelo třeba jméno Rainis nebo Ulmanis, že? Další z přínosů je vizuální svědectví války ve specifické přírodě pobaltských močálů a lesů, což jsem si vychvaloval již ve filmovém Nameja gredzens. Zbytek je však jen další zbytečný patos, další slabikářové vyprávění o tom, že se ve válce umírá, přináší oběti a že jsou vojáci v zákopech špinaví. Zlo a hrůzy války je samozřejmě vhodné připomínat, ale jistý nejmenovaný docent Fišer též říká, že opakování je matkou hlouposti, a v tomto případě jde o poměrně bláhový a nezáživný způsob, jak si onen fundamentální fakt připomenout. Výše zmíněný citát podporuje i fakt, že lotyšské umění, řeč je samozřejmě především o literatuře, dle mého tematizuje svoji krutou historii až příliš - jde to samozřejmě ruku v ruce s její ponurostí, plnou neustálého a věčného boje o nezávislost, ale to neznamená, že tato reflexe vlastní historie nemůže být kreativní - ostatně česká a slovenská umělecká tvorba je též plná reflexí vlastní depresivní historie - kinematografie možná plná splývajících děl jako Jan Palach, Milada, Masaryk, Toman, Únos nebo Sviňa, které sice mluví o důležitém, ale mluví o něm dle mého zaměnitelně a nevýrazně. Z hlediska literatury je situace mnohem lepší, jelikož zapomeneme-li třeba na pány jako Otčenášek, Páral nebo Durych, zůstává nám množství svědků a zapisovatelů historie, kteří jsou relevantní a kteří svědectví historie pojali formou, kterou stojí za to si připomínat - kýčovitě zmíním pány jako Lustig s Kateřinou Horovitzovou, Čapek s Matkou nebo Hordubalem, Škvorecký se Zbabělci, Hrabal s Anglickým králem a především Haška s jeho Švejkem jako nadčasovým svědectvím lidské povahy v době konfliktu. Poslední není zmíněný náhodou, neboť Švejk je v Lotyšsku známý kvůli překladům Anny Baugy a ke svým oblíbeným dílům jej řadí i samotná Ingrida Šimonyté. V kontrastu s českými velikány mi však často lotyšský pohled připadá suchý (což jsou samozřejmě slova člověka, který má větší povědomí o své vlastní kultuře než lotyšské), ale zde je nutné zvážit, jak výrazně se promítají témata války a tyranie do lotyšského umění. Ve výtvarém umění jde třeba o Padegsovu Madonna ar ložmetēju (Madonna s kulometem), v literatuře pak motivy sovětské okupace, světových válek nebo Ulmanisova autoritativního režimu. Kromě Grinse využívá téma lotyšských střelců např. Aleksandr Čaks ve svém dvojdílném eposu Mūžības skartie (Dotčeni věčností), Edvarts Virza ve své esejistické sbírce Izpostītā Latvija (Vypleněné Lotyšsko), Jānis Veselis ve svých pověstech o bojích lotyšských legionářů Viesturs Varapoga, masová tematizace se nevyhýbá ani druhé Velké válce, jíž se věnují např. Mārtiņš Ziverts v dramatu Pēdējā laiva (Poslední člun) nebo komorní hře z utečeneckého tábora Kāds, kura nav (Někdo, kdo nneí). A přiznám se, že by šlo pokračovat až k Sandře Kalnietu, že? Samozřejmě nejde o jediné, co lotyšská tvorba nabízí, obávám se však, že je svými traumaty postižena výrazně. A navzdory všem předpokladům nejsou traumata nutnou podmínkou ke kvalitnímu dílu, což je důvod, proč Dvēseļu putenis ve vší úctě k Lotyšsku a Grinsovi hodnotím pouze průměrně. () (menej) (viac)