Spider-Man: Cez paralelné svety

Neuvěřitelně nahuštěný animovaný komiksový snímek čerpá z uvědomělého nadhledu, internetových memů, popkulturních narážek, dlouhé komiksové historie a z rafinovanosti, s níž tvůrci přistupují k frenetickým akčním scénám a k práci s postavami. Strhující audiovizuální obžerství nacpané nápaditými detaily, které si navzdory ultra-svižnému tempu, hromadě gagů a přehršli dynamické akce zachovává prostřednictvím příběhu dvou mladistvých superhrdinů a jejich rodinného zázemí i seriózní dramatickou rovinu, v níž vynikají naopak tiché emoce a pomalejší dialogové pasáže, jenž stojí na rodinných vztazích a na tématech osudovosti, dospívání a boje proti předurčenosti. (04.01.2024)

Geniální film, který to na dvou hodinách natírá nejen většinové hollywoodské konkurenci, ale také všem afroamerickým rapperům, kteří do schematických rytmů vypráví o tom, jak to mají v životě těžké, jak ‘haters gonna hate’ a jak se museli vydat vlastní cestou. Tohle je brutální menšinová a obecně coming of age odysea zabalená do těch nejatraktivnějších motivů komiksového žánru, který na osvobozující motivační myšlence ‘všichni můžeme být kýmkoli’ stojí. Dravé a hektické, ale maximálně přehledné. A s dokonale vybalancovanou mírou nerdovské komiky, hmatatelné osudovosti i civilních emocí. (27.12.2023)

Pure perfection. Po prvním Spider-Verse o další level posunutý audiovizuální zážitek, pod nímž se i tentokrát skrývá báječně a nápaditě napsaný, napínavý a emočně napěchovaný náser, kterému svou energií může konkurovat jen poslední Mad Max. 10/10 a nejlepší film dekády bez debat. Pomalu se nám tu rodí obrazově, zvukově a příběhově doslova strhující trilogie, v jejíž druhé části nechybí absolutně nic k tomu, aby se zapsala nejen do dějin komiksových blockbusterů, ale i kinematografie jako takové. (08.08.2024)

První Spiderverse jsem viděl několikrát a počítám, že i na dvojku si někdy v budoucnu udělám čas a ne jednou. Teď jsem z ní ale trošku vyšťavený. Druhý animovaný Spider-Man je super a po audiovizuální stránce ještě nápaditější, hravější a divočejší a nebojí se míchat dohromady různé styly. Dobře pracuje s hudbou a zkrátka se na něj skvěle kouká. Navíc perfektně funguje v momentech, kdy zpomalí a řeší se romantika, drama a emoce. Těm postavám prostě budete přát happy end, i když je od začátku evidentní, že cesta k němu bude hodně trnitá. Jenže přeci jenom mám s Napříč paralelními světy jeden problém. Je to občas divoké až příliš. Už první souboj se záporákem Spotem na mě působil trochu zmateně a přespříliš rychle a to samé vlastně platí o všech akčních sekvencích, které jsou větší a děje se v nich opravdu strašně moc věcí. A já měl prostě problém to trošku stíhat. Už u prvního filmu jsem měl pocit, že závěrečná bitka by potřebovala trošku volnější tempo, abych si ji se vším všudy užil, tady se však šlape na plyn ještě o trochu víc (je to sequelové pravidlo, takže se to dalo čekat) a já jsem po každé větší akci jen stihl vydechnout, říct si, že to vypadalo super, ale zároveň jsem si musel přiznat, že mi asi spousta zajímavých věcí utekla. A trošku mě to mrzí, protože bych si ten film rád užil na maximum hned napoprvé a nepřemýšlel u nejdivočejších scén, že bych možná raději listoval artbookem svým vlastním tempem, než se koukal na film, který je občas prostě šílená divočina. Na můj vkus trošku moc. Po druhém zhlédnutí snad budu mít jasno, jestli je nový Spidey skvělý, nebo „jen“ zatraceně dobrý. EDIT: Tak jsem byl podruhé a věděl, na co se víc soustředit a užil si to o hvězdičku víc. (31.05.2023)

Z již naprosto vyždímaných Spider-Manovským motivů se to snaží vehementně vytáhnout alespoň kapku nějakého svébytného pojetí, díky čemuž si ovšem dost bezostyšně vypůjčuje témata a motivy z Ricka & Mortyho (Citadel of Spider-Mans, ztráta čerstvě nabytého pocitu individuality, protagonista obětí svého vlastní kánonu). Citování všelijakých memů, neustálé shazování se, mudrování a falešné twitterové teen-edgy statementy, kterými se častují permanentně postavy v průběhu všelijakých akcí, jsou zase taková ta otravná aktuální snaha udělat ten film za deset let nerelevantním, ale já to tentokrát prcám, protože existuje tady taková věc a to je divákův potenciál. Tady se může pořád mluvit o tom, co je filmařský potenciál, herecký potenciál, příběhový potenciál ve směru k tvůrcům, ale pak je tady ta míra toho, co je schopný všechno unést a vstřebat divák, když se to na něj začne sypat najednou. A tady přichází moje osobní superschopnost a to, že já jsem schopný a ochotný vstřebávat najednou opravdu hodně. Dokonce v tom nacházím potěšení a o to víc mě mrzí obvyklá prvoplánovost a prostota obrazu většiny současných akčních filmů. Nicméně jednou za pár let dorazí něco jako Bekmambetovy Denní a Noční hlídky, Wanted, Bad Boys II, Fury Road či Transformers u kterých si spousta lidí říká, že dobrý, ale už je z toho trochu bolí hlava, zatímco já mám šťastně krvavé oči, slinu v koutku a zvuk vytočenej tak doprava, až je doleva. Z tohohle hlediska je pro mě zážitek s Across the Spider-Verse monumentálním naplněním, během kterého jsem vydechl tak dvakrát. Desítky plánů, diváka objímací pojetí prostoru, permanentní hlediskové i stylistické změny vyprávění, ta halda věcí co se děje v každém záběru, jak je to rytmizované do hudby (mimochodem pečlivě a velmi diverzně vybraný soundtrack, který naštěstí nikdy nesklouzne k parazitování na zavedených hitech) a hlavně jak každý záběr je v nepředvídatelném pohybu. A téměř vůbec se to v tomhle nezastaví. Když naběhly závěrečné titulky, regulérně se mi klepaly ruce. (31.08.2023)