Nádejná mladá žena

Budu SPOILEROVAT. Jsem dost zklamaná. Námět je velmi zajímavý a Carey je ve své roli v rámci možností daných jí scénářem fantastická, ale celé to bylo nějak... rychlé, nějak mimo. Špatně se mi to sledovalo, protože napětí mezi jednotlivými scénami hrozně kolísalo, jako by to chtělo ještě jednou vyrendrovat, ale tentokrát se na to dívat z velmi velké dálky a podle toho dělat úpravy. Tomu pocitu divné pachutě hodně pomáhá to, že film postrádá pořádně napsanou mužskou postavu (nebo obecněji řečeno protiváhu hlavní hrdince, v případě tohohle filmu by to nejspíš měl být muž, ale není tam ani taková žena). Bo Burnham mi sice přišel v první části skvělý (a asi jsem ho tady osobně viděla poprvé, ačkoliv jsem si vědoma, že jsou z něj posledních pár let někteří mí známí na zadku, a je snadné vidět proč), ale nakonec ho autorka nebrala jako hlavní postavu, ale jen vedlejší loutku, a ukončení jeho příběhu/oblouku/vývoje je trestuhodně odbyté. Scéna, kdy mu hrdinka pustí video, měla mít mnohem větší váhu a měla být mnohem víc rozpracovaná. On nedostal vůbec šanci se projevit a ona nijak nevybočila ze svojí odosobněné, traumatem i odhodlaností vytvořené umělé persony. Asi se v tu chvíli projevilo, že Burnham přece jenom není herec, ale jenom charismatický týpek, a že autorka viděla pointu svého filmu v něčem jiném. Mně osobně tedy bylo líto, že vztah, který pro hlavní hrdinku představoval protipól k jejímu dosavadnímu extrémnímu emocionálnímu vyprázdnění/utrpení a náznak možné cesty pryč z něj, nedostal důstojné kolíčky do rakve. O ostatních mužských ani nemluvě, to už byly vyloženě (bezcenné) karikatury. Myslím si, že i film o tom, jak jsou fratboys příšerní, by je měl zobrazovat jako opravdové lidi. Ke svému velkému překvapení jsem u svatby začala brečet, na rozdíl od mnoha dalších brečení u mnoha dalších filmů jsem to vůbec nečekala a nebyla si jistá proč a co to spustilo. Jako nejpravděpodobnější se mi po určité deliberaci zdá, že mi prostě bylo líto zmařeného života. Autorka své nepravděpodobně načasované, "podvratnou" hudbou podbarvené divadlo nejspíš zamýšlela jako happy end, nicméně pro mě je těžké a skoro nemožné takový konec brát jako triumf. (24.02.2022)

Film, který výborně ohýbá zaběhlý žánr po stylu The Invisible Man a do středu dává sympatickou a pochopitelnou ženu v nesnázích. Jasný Oscar pro Carey Mulligan a nakopnutí režisérské kariéry pro debutující Emerald Fennell. 100% (01.01.2021)

Emerald Lilly Fennellová si mě dnes večer povodila jako marionetku a vůbec mi to nevadilo.. Příběh Cassie a Niny mě rozhodně nenechal chladnou a celé to dění jsem sledovala s vnitřním napětím, kam se dostanu.. Té potřebě vyřčené pravdy nahlas, vysvobození z minulosti a oproštění se od ní, upřímné omluvy a následného odpuštění, nastolení spravedlnosti, rozumím a chápu ji..  Dle mého názoru nejde v tomto snímku o pomstu, neb hlavní postava sama hledá cestu, není si jistá, strádá a trápí se, že v danou osudnou chvíli nebyla přítomná a ztratila to nejcennější.. Carey Mulliganová to zvládla v kvalitě A+.. (26.06.2021)

„Když je dáma pod obraz, nechystej se na příraz!“ Protože nejen alkohol, ale i #MeToo je dobrý sluha, ale zlý pán. Pracovní název filmu zněl Plivu na tvůj ocas, s podtitulkem Sex je dnes ruská ruleta. POMSTYCHTIVÉ OKÉNKO: [][] A v něm SPOILERY! Při vší úctě k traumatu (navíc jen v zastoupení) a k oprávněnosti pomsty, Cassandra byla klikařka par excellence. Mraky čárek v zápisníčku, stovkám chlapů utekla zpod hučící klády... a nic. Všichni jen zvadli jak lilium, div že jí nepoděkovali za výchovnou lekci a ani jediný z těch macho prasáků jí neupravil ciferník. S takovou klikou sázet Sportku, brala by denně jackpot. [][] Bohužel, prvoplánové černobílé vidění světa žen a mužů, bez výjimky hovad („I ty, Ryane?!“) psychologicky klouzalo jen po povrchu a skutečnému Znásilnění to nesahá ani po poklopec. A (p)oselství filmu zní jak? Gentlemani už vyhynuli, všechny chlapy vykastrovat. Na to si ovšem neobjednávejte eskortku Cassandru, ale lolitku Hayley Stark, u ní je to se zárukou. (26.03.2024)

Svádělo by to k tomu, že to má nekritický úspěch u kritiky především díky tématu a tomu, kdo za tím scénářem a režií genderově stojí. Což by bylo vůči autorce nefér; tady jsou kvality díky tomu, jak je aktuální #MeToo tématika pojatá "s koulema" a prosta mravokárných deklamací. Nesdílím výtky na černobílé vidění autorky "co muž to prasák", když k celkovému efektu/dopadu "kultury znásilnění" tu přispívají právě i ženy (Madison, děkanka, ambivalentní antihrdinka Cassie samotná); vždyť o tom jsou celé dva akty plánu pomsty. Navíc i kdyby, tak se to veze na tak chirurgicky přesně trefené černohumorné vlně o echt seriózním tématu s vymazlenou záměrně přepálenou osmdesátkovou popíkovou neonovou stylizací, že tomu nelze nepodlehnout. Carey je pak svým komplexním "PTSD výkonem" ve víru sebezničující spirály vendety stejně tak strhující jako znepokojivá a tak snad jedině linie s Ryanem šustí příliš papírem, kdy je od počátku příliš okaté, proč tam je a kam se s ní míří. Nejslabším článkem je ovšem hojně diskutovaný závěr. I když závěr ne, ten je perfektní... Spíše epilog po něm. Na první dobrou je podaný tak, že přináší zadostiučinění, ale čím větší odstup od projekce, tím evidentnější je, že je nadbytečný a posouvající to celé poněkud jinam. Mohlo (mělo!) to skončit již v ordinaci či nedoslovně poštovním balíčkem a bohatě by to stačilo. (14.02.2021)