Sedmero krkavců

Nemůžu si pomoct, ale i přes ten negativismus a drsnotu, co z téhle pohádky čouhá, jsem ji měla a mám hodně ráda. Asi to bude tím, že není tak přeslazená jako ostatní české pohádky, asi to bude i mým oblíbeným Michalem Dlouhým. Každopádně Boris Rösner i Ivana Chýlková stojí též za zmínku - jejich výkony jsou opravdu kvalitní. Malým dětem bych ale tuhle pohádku asi moc často nepouštěla. (19.06.2007)

Tohle Sedmero krkavců se poprvé vysílalo na Štědrý den roku 1993 a odstartovalo už více jak 25 letou tradici štědrovečerních pohádek. Dnes s odstupem více jak čtvrt století vypadá velice lacině. Je poznat, že se jedná pouze o televizní film a ne pohádku určenou pro kinosály. Což sami můžeme porovnat se SEDMEREM KRKAVCŮ s Marthou Issovou v hlavní roli. Tohle Rážovo zpracování se tomu z roku 2015 vůbec v ničím nemůže vyrovnat. Už od začátku mě štvalo otřesné ozvučení. S barvami to také není žádná sláva. Všechno je takové šedozelené, až vyblité. Na tricích se samozřejmě také šetřilo a i vlivem stáří pohádky se nemohou v tomto ohledu vyrovnat s tou z roku 2015, která byla filmovými triky prošpikovaná. Zpravidla televizní pohádky jsou postaveny na výkonech herců. Ovšem tady by se dalo mluvit o dobrém výkonu tak leda Ivany Chýlkové v hlavní záporné roli a jejím sluhovi Borisi Rösnerovi. Dobří byli i tradiční stálice Radek Brzobohatý s Janou Hlaváčovou, ovšem ti dostali jen málo prostoru. Za to Mária Podhradská v hlavní roli Bohdanky byla absolutně nepřesvědčivá. Totéž se dá říct i o tradičně toporném televizním princi Michalu Dlouhém. Příběh sám o sobě je v tomto podání velice jednoduchý. Není ničím natahován, což je dobře. Pohádka utíká. Na samotném ději tak leda upoutá moralisty to, že zavání incestním vztahem prince (M. Dlouhý) a jeho zlé sestry (I. Chýlková). [6195. hodnocení, 197. komentář, 56%] (20.01.2020)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)

Ludvík Ráža nám na počátku devadesátých let předložit dva kusy, které zvládly vyděsit hned několik generací diváků. Přitom šlo primárně o pohádky, které mají pohladit na duši. Jenže Sedmero krkavců a O Janovi a podivuhodném příteli nám spíš vtloukají do hlavy, že Vánoce u televize musejí být depresivní, chladné a místy až ošklivé. Sice dokázaly udržet naši pozornost, ale kdejaké dítě při vzpomínce před spaním na Chrta Borise Rösnera nebo dominantní Chýlkovou na straně jedné a znepokojivou atmosféru na té druhé, musí hůř usínat. Tedy alespoň v dané době. (10.01.2017)

Tak z této pohádky jde na mě dodnes chlad. Někdy bývá to pověstné mražení v zádech příjemné. Někdy ale také ne... V tomto případě se to povedlo tak napůl. Jakou malou mě vždy obehnala hrůza, když se na obrazovce objevila Ivana Chýlková. Oproti záporné pohádkové postavě v Jezerní královně zde působí opravdu hrozivě, na tento žánr možná až moc. Dodnes mi utkvěla v paměti i role Jany Hlaváčové a okamžik, kdy prokleje své syny za to, že "vyrušili" chléb... Dost tristně působí i hrad prince, stejně jako příroda, která jej obklopuje. Vše je tak studené a tajemné, nikde ani trochu toho "hřejivého teplíčka"... Trochu mi to připomíná Třetího prince, ovšem v ještě "chladnější podobě". Teď bych ale vyzdvihla kladné stránky pohádky. Povedl se především výběr hlavního páru. Mladý krasavec Michal Dlouhý a drobná kráska Mária Podhradská... Opravdu pěkný pár. A nejen po vizuální stránce. Hodně drasticky vyznívá konec pohádky, kdy Johanku málem postihne osud Jana Huse... Nakonec však vše dobře dopadne a mladý pár spolu se sedmi bratry se vrací domů. Jedna z nejdojemnějších a nejemotivnějších scén v české filmu, doprovázená krásnou hudbou. (24.01.2008)