France

Film pojednává o tom, jak média manipulují s veřejností, a ukazuje prolhanost novinářů i politiků. Dobré jsou scény, jež demonstrují, jak se dramatizují televizní reportáže o válkách, aby se divákům zahrálo na city. Anebo záběry ukazující zachraňování černých „plaváčků“ z moře! Od cca 0:39 do 0.40 je velmi stručně nastíněn program NWO. U nás se o NWO nemluví, a pokud ano, tak se označuje za konspirační teorii. Ve Francii je situace patrně již zralejší. Ne všem problémům, s nimiž se Francie potýká, se zde dostalo pozornosti, ale i tak je to celkem odvážná kritická sonda do morálního marasmu, v němž se v současnosti nachází nejen Francie. (29.07.2022)

Manio-depresivita je některými (lékaři) povážována za psychickou poruchu. Přitom se jedná (do určité míry) o běžný a bezprostřední přístup k světu. France se vznášela na vlnách manické nadšení, dokud jí nebyla (osudem?) přidělena i ona druhá, depresivní část života (motorkář, podvodný milenec, ztráta manžela a syna je tu bohužel zbytečná a jaksi navíc). Druhým aspektem filmu je logicky zesilovač frekvence a amlitudy manio-depresivity: televize. Tak působí nejen na diváka, ale i na tvůrce televizních požadů, potažmo zpravodaje (a něco z toho se přenáší i do filmu, nejen tohoto). Televize je tak nejen jedem, ale i lékem; kdo se s ní pustí do křížku, ať na jedné či druhé straně, může ho to buď zcela rozhodit nebo získá potřebný manio-depresivní balanc. A jak je to s námi, filmovými maniaky? Nedělejme si iluze! (13.09.2022)

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy. (26.05.2023)

Chápu, co se film snažil říci, ale bohužel mi to vůbec nesedlo. Od hereckého výkonu Léy Seydoux (bohužel jsem jí nevěřila jediné slovo, jediný pohled, její trápení) po vleklé tempo filmu... strašně mě to nudilo a dost jsem u toho trpěla. Určitě nepomohlo ani to, že všechny postavy filmu mi byly extrémně nesympatické. Francouzské filmy chválím kudy chodím... tohle bohužel ani chválit ani doporučovat nebudu. (21.02.2023)

Zaujímavé, pútavé, a predovšetkým výstižná reflexia dnešného sveta. Aj keď to bolo poňaté miestami ironickým štýlom (čo by som v tomto prípade aj oželel), no ako finálny výsledok to malo rozhodne čo povedať. V podstate to bol jeden z tých filmov "na zamyslenie". Hlavnej postavy mi bolo občas ľúto, no zároveň mi bola miestami dosť nesympatická, teda jej správanie. Film mal viacero hluchých fáz, a niektoré zas prehrmeli na môj vkus až príliš rýchlo, takže tomu chýbala taká vyváženosť. Každopádne, dobrý film, ktorý sa oplatí vidieť - ale zároveň si myslím, že tam zostala dosť veľká rezerva v potenciáli. 3* (07.06.2022)