Plechový bubienok

Výborná adaptace Grassovy knihy. Naprosto neuvěřitelný výkon Davida Bennenta, kterému tehdy bylo jen třináct. Divím se, že nedostal nějaké speciální ceny. Některé scény byly pro diváky příliš (někteří se tvářili dost znechuceně při chytání úhořů na uřízlou koňskou hlavu nebo při "pití" polévky z žab a moči) - pravda je, že Schlöndorff si tyto scény vychutnává, rozhodně milosrdně kamerou neodjíždí kamsi mimo. Ale moje nej scéna: nepovedená nacistická slavnost, která se zvrhne v obecné tančení díky Oskarovu bubínku - nádhera (13.07.2003)

Ak by sa z filmu vystrihol ten otravný capart, bol by to veľmi zaujímavý film. Takto to je kvalitatívne ako sínusoida, proste mi Oskar neskutočne vadil takmer vždy keď sa objavil na scéne. Jeho kvílenie, jeho bubnovanie, jeho správanie, fakt na zabitie... To, čo sa ale odohrávalo okolo neho a v jeho pozadí, malo niečo do seba. Ale musím uznať herecké kvality Bennenta, takého parchanta je umenie zahrať. Aj keď na to, že prestal rásť keď mal 3 roky bol fakt veľký, 6 rokov by bolo uveriteľnejšie. Ten jeho kamarát, ktorý prestal rásť v desiatich bol rovnako veľký... (19.04.2018)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Už dlouho jsem neviděl tak divný film, jakým je tento. Asi nejvíce jej vystihuje slovo bizarní - chlapec se rozhodne, že nechce vyrůst a tak se úmyslně zmrzačí. Jeho plán mu vyjde, neroste, ale duševně se vyvíjí a my jsme díky tomu svědky docela bizarních (já vím, už podruhé během jedné chvíle to samé slovo, ale když ono tak sedí!) věcí… Upřímně, pořád nevím, co si o tom filmu mám myslet. Pokusím se sehnat knížku, a pokud se mi bude líbit, tak si možná někdy, v hodně daleké budoucnosti tento depresivní film pustím znova. Momentálně nemám, co bych jiného dodal, snad jen, že musím pochválit Davida Bennenta. Ten jeho výraz mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. 55 %. (21.01.2014)