Nikdo se nebude smát

Podle mě zdaleka nejlepší kunderovská adaptace. I její předloha je mou oblíbenou směšnou láskou, ovšem film z ní nejen čerpá, ale i hodně přidává. Přidává vtipnou kameru, vtipnou hudbu a scenáristické srandičky, díky kterým se z dusného, až nepříjemně napínavého textu stává hravá komedie (ale ne že by u ní úsměv sem tam nezamrzal). To mě napoprvé velmi překvapilo, ale nevadí mi to. Ohromně se mi líbí, jak precizně je zrežírovaný pohyb postav v prostoru. To pronásledování, šmírování, přepadávání, schovávání se, kličkování,... To je prostě Ono. (15.04.2011)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Přiznávám se, že z Kunderových Směšných lásek si od doby vydání pamatuji jen "Falešný autostop". A tento film má podobnou kvalitu - kvalitu českého, nebo lépe pražského či kafkovského hororu, za nímž se reálně socialistické pozadí skoro ztrácí. Něco se děje, za moc to sice nestojí, ale má to pevný řád i směr. Pak se něco stane, něco banálního, celkem nepodstatného (např. člověk dostane obsílku od soudu, nebo někdo jiný požaduje něco jiného na co má a nebo nemá právo) a máme tu zápletku, a máme tu pád. Dostáváme se do jakési mašiny, která nás postupně drtí a likviduje. Jak se tomu bránit? Je možno vést partyzánskou válku nebo se poddat, tak jak to napřeskáčku dělá Kafkovo K. I když se běh života vrátí zdánlivě do zaběhnutých kolejí, už to nikdy nebude jako předtím. Správné označení žánru: thriller! (20.03.2015)

„Ten člověk je prostě debil. Malej, nenápadnej, ale snaživej debil.“ Hodně hořké, rýpající ale také zábavné. Zdravící rutina, vyšlapaná cestička, takřka žádný prostor pro soukromí, všudypřítomní sledující a poslouchající sousedé, pomluvy, síla kolektivu. Pak pronásledování a teror na jedné straně, na druhé zas vymlouvání a lhaní, a to vše začíná postupně nabývat čím dál větších a absurdnějších rozměrů, navíc pro hlavního hrdinu i zničujících. A přestože Klíma není žádný svatoušek, tak nějak mu divák fandí a doufá, že se z toho všeho nakonec dostane. Přitom závěr leckoho překvapí. Štvala mě akorát Klára a poněkud jsem nepobral tu narážku v podobě doupě neřesti mladých. Za mě to budou silné 4*. „Ty na nic jinýho nemyslíš!“ - „Myslíš?“ - „Já přece vůbec nemyslim. – „Taky myslim.“ (23.08.2013)

Nejlepší film o tom, že lhát se prostě nemá. Nesmyslnost a vlastně zbytečnost hrdinových počátečních banálních účelových lží ho nekazí, naopak pěkně umožňuje vnímat ho jako tragickou frašku o lži jako fenoménu (jehož různé formy jsou ve filmu všude a nejde jen o hrdinovu spirálu), takže nevychází buď jako pouhá moralita nebo jako pouhá hra o obludných důsledcích zanedbatelných příčin nebo pouhá bajka o srážce s blbcem nebo pouhé pranýřování společenských (a odtud narážkově politických) poměrů, jakkoli tím vším tento film také je. Režisér sice nejspíš tyje z práce tvůrce předlohy, resp. z jeho posedlosti dokonalou a dokonale provedenou koncepcí vlastních literárních děl, ovšem bez ohledu na předlohu (kterou ostatně neznám) vytvořil krásný film. Bočan evidentně patří k tvůrcům, s nimiž se s příjezdem ruských tanků muselo stát něco hrozného. Komentáře: Ony, Matty, Šandík (jemuž ovšem doporučuji Bočana s Formanem a spol. prostě nesrovnávat a nudu si prostě zakázat). Vysoce vyvinutý smysl pro vypíchnutí hlášky, která nesmí zapadnout, tradičně prokazuje NinadeL, zatímco mchnk nabízí výstižná slovní spojení ("stereotypní cynik a kunsthistorik, volnomyšlenkářská slečna, která má jasný profesní cíl, veřejné schůze, předsudky a jeden otravný grafoman" a "maloměšťáctví a soudružství dohromady"), nad druhým z nichž, jakkoli zní banálně, stojí za to se hlouběji zamyslet (nikoli z hlediska etického, ale čistě historického a sociologického). (18.08.2016)