Rytieri spravodlivosti

Štatistická pravdepodobnosť, že by sa mi nepáčila kombinácia trileru, gangsterky a komédie zo škandinávskej produkcie je zhruba 1:246 524 a so započítaním biometrie tvárí Madsa Mikkelsena a Nikolaja Lie Kaasa sa ešte strojnásobuje. Od dokonalosti v mojich očiach filmu chýbali elegantnejšie prechody medzi filozofickými úvahami nad náhodou, kauzalitou a osudom, ultra drsnými scénami ako z vojnového dielka či videohry a vtipnými vsuvkami. (03.02.2024)

Jak se říká - "Náhoda je blbec!" - ale když se začnou náhody podezřele kupit na sebe, začíná jít do tuhého. Rytíři spravedlnosti staví do popředí dějovou kauzalitu (příčina-následek), která je v podstatě vlastní každému příběhu. V tomto případě je však tento všední dějový atribut opatřen líbivým námětem a doprovázen neuvěřitelně bizarní plejádou postaviček a spoustou momentů, v nichž se nešetřilo černým humorem, krví, pěstmi a nadávkami, přičemž se dostalo i na pár vážných scén ze života. Ať už se jednalo o náhodu, osud, omyl či algoritmus, Jensenův film je - nikoliv náhodou - solidní podívaná. (05.06.2021)

Vlastně ideální návrat do prostoru kin. Je to přesně ten film, kde se každou chvíli směje jiná řada, protože škála humoru je tu skutečně široká. Občas zleva zazní "jau!" zezádu "ty vole!" a když před váma zalamentuje náhodný přísedící v jedný scéně "a sakra.", tak zamračeně pokyvujete hlavou. Třeba u akčních scén, který si v brutalitě nezadají s Garethem Edwardsem. Navíc je to skvělá chytačka povědomých ksichtů (Mia Goth ztloustla? Dylan Moran umí dánsky? Je to ten žabák z Nachtmahr?), který jsou ve skutečnosti někdo jinej. Osobně navíc mám slabost pro filmy, jejichž očistnou pointou je, jak je vlastně všechno jedno. Koneckonců jak jinak naložit s příběhem o tom, jak se křížová výprava mužských stereotypů (nejvíc ajťákovití ajťáci, nejvíc PTSD voják, nejvíc gay gay) mstí za smrt lady způsobem, v kterém jsou tak kovaní, že je to od základu s grácií zvrtaj. Pointa s Egyptem je totální FTW, u který se směju ještě teď jak to píšu. První Jensen, který mi sedl, ačkoli je v tom pořád jasně rozeznatelný. (26.05.2021)

Kauzalita, no jasně! Je mi líto, i když se Jensen režisér i scénárista snaží a film má dánské obsazení snů, přemíra bizarních situací i nelogických vyústění (schovaných např. za rádoby poetiku) mě nepřesvědčila o výjimečnosti tohoto snímku a jen stěží, přes údiv a nudu, jsem se dostával na šedesátiprocentní hodnocení. I když Nicolas Bro hraje dobře na lesní roh. (01.06.2021)

„Musíš pochopit, že to chvíli trvá, než to začne dávat smysl. Chce to čas.“ – to platí naprosto o všem, co za něco stojí, a tak i o tomhle filmu. *** Co je náhoda nebo nehoda uvnitř společenského systému absurdně protkaného strukturálním násilím a plného více či méně zjevně poškozených obětí, v němž násilí už relativně samovolně plodí další násilí, a co je důsledek vědomého či dokonce záměrného jednání, za něž někdo nese odpovědnost – a odkud to v kauzálních řetězcích začít odlišovat? A nedává větší smysl začít se na to dívat ještě úplně jinak, než řešit, kdo za co může, a hájit si práva na vlastní alergie a nevstřícnosti? *** Film, takřka rozfrázovaný sledem elektrošoků, které divákovi chystá formou i obsahem, důvtipně rozebírá zárodečné podhoubí veškerého ubližování a poškozování, přičemž si formálně naprosto bravurně buduje obrovský nadhled nad příběhem už tím, jak se nenechá žánrově polapit, aniž by při tom divočení zároveň ztrácel kontakt se současnou realitou, a obsahově pak s tímtéž nadhledem divákovi nabídne – aniž by to působilo trapně edukativně, banálně nebo kýčovitě – i hojivý lék a katarzi. A to zažít je veliká radost, protože možnost prožití nefalšované katarze je dnes zvlášť u snímků reflektujících neutěšený stav lidské společnosti až příliš vzácná. *** (Světozor a pak znovu na B12 s Lí, O., R.. a J.) (30.06.2021)