Vracenky

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Neprávem polozapomenutý film. Patálie se žákovskou knížkou a hrozba polepšovny - to je jen pár stínů, které visí nad malým Honzou Donosilem, jehož největším problémem ale je, že prožívá své dětství v padesátých letech v Československu. Vtipné, ale i dramaticky mrazivé. Prosba na všechny pedagogy - promítejte to při hodinách novodobého dějepisu. (07.04.2010)

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. (18.11.2014)

,,TÁTU POPRAVILI." ,,V KONCENTRÁKU?" ,,TEĎ, VLONI." __ Vracenky sa mi páčili už pred dvadsiatimi rokmi, kedy som ich prvý krát videl a rovnako sa mi páčia aj teraz, kedy som si ich konečne znovu pripomenul (keďže som zabudol ich názov), dokonca som si viaceré scény jasne pamätal (návšteva kina v prestrojení, kniha pre mamu...). Istým spôsobom je dobre, že ide o málo známe dielo, iba sporadicky vysielané v TV, pretože tým dostávajú punc výnimočnosti. Absolútne obludná doba je tu skrze detské videnie sveta nadobúda špecifickú absurditu, čím je napokon veľmi blízka realite. Osobitú líniu tvorí výstavba Stalinovho monštra na Letnej, čo je dlhodobo v hľadáčiku môjho záujmu. Neviem nakoľko bolo nutné aby dvojičky Morávkovci - ktorí sú ozaj na neroroznanie - hrali rovnakú postavu; zrejme len preto, aby tomu druhému nebolo ľúto. (1695. hodnotenie, 128. komentár k filmu) (04.12.2021)

Ťaživé 50-té roky v Československu pohľadom 10-ročného chlapca. Je to celkom milé, má to taký láskavý svěrakovský humor, miestami to zase retro-štylizáciou pripomína Felliniho. Scenáristicky a režisérsky to je ale nedotiahnuté, trochu strojené, s nevýraznými hereckými výkonmi v hlavných rolách (Morávek, Jana Špaňůrová). To hľadanie svojho boha (Ježiš, Lenin) je spravené veľmi klišoidne, hlavne tá náboženská zložka bola vo filme nasilu vloženým, rušivým elementom. (16.08.2021)