Vracenky

Vracenky se na české obrazovky příliš nevrací, přitom rozhodně patří k tomu nejlepšímu, divácky přitažlivému a v devadesátkách oblíbenému "vypořádávacímu retru", co u nás bylo natočeno. Schmidt tu s  poetikou příběhů Oty Pavla nahlíží dětskýma očima na padesátá léta, kde se za budovatelským nadšením odehrával hon na čarodějnice.  Malý uličník s úžasným příjmením Domnosil, které si zejména vychutnává jak jinak než báječný a pokousaný ředitel Suchařípa, prožívá různé dětské štrapáce a proplouvá bez pochopení čehokoliv dobou tak divnou, že si ji dnes ani neumíme příliš představit.   Od výprasku na prdel  ale překvapivě nepomůže ani Ježíš ani Lenin.   Skvěle se tu pak blýskl umírněným herectvím Oldřich Navrátil. (12.07.2023)

Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky. (25.12.2018)

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. (18.11.2014)

Ťaživé 50-té roky v Československu pohľadom 10-ročného chlapca. Je to celkom milé, má to taký láskavý svěrakovský humor, miestami to zase retro-štylizáciou pripomína Felliniho. Scenáristicky a režisérsky to je ale nedotiahnuté, trochu strojené, s nevýraznými hereckými výkonmi v hlavných rolách (Morávek, Jana Špaňůrová). To hľadanie svojho boha (Ježiš, Lenin) je spravené veľmi klišoidne, hlavne tá náboženská zložka bola vo filme nasilu vloženým, rušivým elementom. (16.08.2021)

10/10 V poslistopadove euforii neopravnene zapomenuty film o historii teto zeme ocima maleho kluka - ze by autobiografie? Procesni 50.leta s likvidaci zivnosti a idealu obycejnych komunistu. Cernobila tomu slusi, takze netrenovane oko nemusi postrehnout prechod mezi filmem a dokumentem - i kdyz asi ne - preci jen ty filmove tydeniky jsou dost jasne. (30.10.2009)