Vracenky

,,Soudruhu Vladímire Iljiči, já vím, že toho máš hodně ale prosím zařiď ať se maminka vrátí. Já ti slibuji, že v tebe budu nadosmrti věřit.. '' Vracenky jseu dětským pohledem na šílená padesátá léta, ve kterých se nedařilo rozumnět dění kolem sebe, pravdám a lžím ani dospělým natož dětem. Zatímco Honzík vždy věří tomu, nebo v to od čeho může čekat nějakou pomoc či výhodu (jednou je to Bůh, podruhé Lenin), jeho maminka zapřísáhlá komunistka je politickým vývojem ze svého původně pevného přesvědčení stále více a více zmatena. Krásným protipólem je jí skvělý Navrátil. Kouzelný byl i Suchařípa v roli ředitele školy. Vracenky jsou komedií o klukovských lumpárnách v úděsné době 50 let. Jeho děj se prakticky odehrává v období příprav ohyzdného komunistického sousoší v čele s J. V. Stalinem na Letné až do konce výstavby. --- Film a to období krásně charakterizuje otázka, kterou Honzík po dalším průšvihu položil svému kumpánovi: A čím tě doma táta bije? - Mně nebije, tátu mi popravili. -V koncentráku? - Ne vloni. .. !!!! Vracenky jsou opomíjeným krásný a bezpochyby kvalitním filmem. Doporučuji je vidět ! 5 Kg železa. * * * * * (02.03.2014)

K VRACENKÁM jsem se dostal zcela náhodou, abych s údivem zjistil, že je to film netušené krásy. Již od prvního záběru mě chytil za srdce a zcela dostal. Tedy bohužel ne zcela bezvýhradně, vadil mi tam - dle mého soudu zbytečný - voiceover hlavní postavy a herecký výskyt některých individuí, které nemůžu vystát (např. Švandová, Vašut; naopak Suchařípa je famózní a všichni dětští herci velmi dobří). Rovněž mi přišlo, že je z filmu příliš znát, že byl natočen na počátku 90. let, a nikoli v době, v níž se odehrává - je to znát třeba z - v podstatě současné - češtiny dětských herců (pusťte si nějaký film z 50. let, abyste viděli, co mám na mysli, když říkám, že se tehdy mluvilo jinak). V jedné scéně dokonce hlavní postava pronese na znamení údivu slovo epesní, což bylo - pokud se nepletu - slovo, které bylo v módě právě v 90. letech, a malý kluk v 50. letech by ho pode mě určitě nikdy nepoužil. Pokud jde o přednosti snímku, VRACENKY mě zaujaly výbornou černobílou kamerou Jiřího Krejčíka a krásnou hudbou Jiřího Šusty, jakož i atraktivními lokacemi staré Prahy a zajímavými prostřihy z archivu Krátkého filmu Praha (mj. o vzniku Stalinova pomníku na Letné či vystavení balzamovaného Gottwalda na Vítkově). Při sledování jsem si vzpomněl na Irenu Douskovou a její knihu Hrdý Budžes, která je VRACENKÁM velmi podobná - i ona staví svou komiku na naivitě dětského pohledu na těžký život za totáče, jen o dvě dekády později. Podobnost mezi oběma díly je dokonce natolik zarážející, až jsem skoro v pokušení se domnívat, že Dousková VRACENKY znala a více či méně přiznaně se jimi "inspirovala". Kdo to ví, odpoví... Každopádně tohle je vážně skvělý film, pokud byste tedy na něj někde narazili, jděte do něho, ručím za to, že nebudete zklamáni. (10.05.2014)

Jestliže se Vracenky dají ještě považovat za dětský film, pak je to nejlepší dětský československý film všech dob. Sugestivně podaný obraz padesátých let dětskýma očima, milé, nostalgické, dobově černobílé a vůbec kvalitativně na takové výši, že sledování snímku divákovi na hodinu a půl poodhalí dobu, ke které už má většina z nás nepřekonatelně daleko... (Kdyby se dělala hitparáda neprávem opomíjených filmů, tak ji Vracenky spolu s Reifovou Postelí a Tycovými Žiletkami asi s přehledem vyhrají. Sám pak režisér Jan Schmidt se naštěstí uchytil v povědomí filmy o pravěcích lovcích z Osady Havranů...) (26.04.2007)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Černobílé ale barevné :) Lederer přišel ze správou, že tam jen za dětské vstupné, lze vidět úplně nahé ženské... Specifikum zapomenuté hry která dala název filmu je že se hraje fotbálek v úzké uličce. Vracenky nebo také vrácy se hrají na jeden dotyk.Mohou je hrát jednotlivci, dvojice anebo trojice proti sobě. Začíná se přímou střelou na protivníkovu branku od vlastní branky. Z této střely, pokud nedojde například na dotek míče s protihráčem, či zdí, je případný gól neplatný.Protivníkův brankář může míč pouze srážet, vyrážet nohama anebo rukama. Nesmí však míč chytit. Odrazem buď nahraje protivníkovi k další střele, nebo nahraje sám sobě o výstupek ve zdi nebo o zeď nebo o protivníka.Nelze nahrávat jeden druhému v týmu bez mezidotyku o protihráče či zeď. Za chycení míče nebo za hru bez nahrávky od zdi či o protivníka (za hru bez tzv. nabití, za tzv. dvojí dotek) je trestné střílení z místa přestupku.Protivník může při trestném střílení bránit z bezprostřední blízkosti. Ztracené hře se věnovali tvůrci pořadu Z Metropole (2006) v díle ze dne 14. ledna 2017. (12.01.2013)