Juríka

Opravdu náročný, do hloubky jdoucí film, který mě doslova vycucnul. Je naprosto fascinující, jak lze tak smutná témata, jako jsou pocit viny, utrpení, útěk před nimi, trauma apod. zobrazit tak nádherným způsobem (hlavně ta kamera!!). A to přitom bez toho, aby pozbyla na své působivosti a autentičnosti. Tento film to zvládá na výbornou, ale při jeho sledování to chce místy velkou trpělivost a sebezapření. Nicméně odměnou je divácký zážitek, který opravdu stojí za to. (19.02.2010)

Eureka je najsilnejšia a najvýpovednejšia v scénach, keď kamera sleduje symbolický pohyb postáv symbolickým krúžením a veľmi pomalými jazdami z nadhľadu vo veľkých celkoch. Snímka s maximálnym a magicky úsporným citom pre strih, kameru, hudbu, herecký výraz, sled scén... a tiež maximálne vysiľujúca filmová púť, road-movie, ktoré môže k záveru svojím pozastavením času, nenútene silnou atmosférou, fotogenickosťou, citom pre civilnosť a prirodzenosť, alebo motívom postáv hľadajúcich si k sebe cestu pripomenúť poetiku raných road-movies Wima Wendersa (napr. Im Lauf der Zeit ). (14.06.2016)

Věřím, že kdybych tohle arcidílo sledoval na velkém plátně, v tichu a přítmí kinosálu, hodnotil bych ještě výše! Takto, před malou obrazovkou svého notebooku, mně (s)vědomí neustále našeptávalo, že bych mohl (a měl) dělat něco jiného, něco užitečnějšího, než se ukolébávat 3 a 1/2 hodinovým japonským dramatem o vyrovnávání se s tragédií - a já se na odpověď nedokázal zasoustředit tak, kterak by si tenhle film rozhodně zasluhoval. To víte, ユリイカ (Yurika) je z těch filmů, kterým se musíte plně podat, myslíte-li na něco jiného, film vás mine (což je asi případ skoro každého filmu, tady to však platí dvojnásob)... Hmm, teď když si to teď po těch pár dnech rekapituluji, jeví se mi mé hodnocení buďto malým zázrakem, nebo pozérstvím. ;-)) Ale když on film tak pozoruhodně (spirituálně) plyne, a to ve velice osobité barvě (náladě), nadto ničím neevokuje rok 2000 (v kterém byl natočen), působí prostě jako dotek jiného času... Má to zkrátka smysl. (24.06.2020)

V dobré víře jsem se díval, a teprve zde se dočetl, že jen na druhou polovinu, a dozvěděl se obsah té první. A tak jsem v podstatě nedíval na film, ale na sled šotů (podle Wikipedie "obrazová zpráva a časově nejkratší a základní žánr audiovizuálního projevu.), přičemž každý nesený progresiví ideou, vyvíjející se z té předchozí, ale zakotvené ve stejném symbolu, podle autora Šindži Aojamy je jím touha po obrození vlastního života. Když Kozue a vzápětí i Naoki (ten se ho pokusí dokonce i řídit) nasednou do autobusu, který byl prvotní příčinou jejich traumatu, tušíme, že jsme na dobré cestě. Pohyb, zvířata, moře, ale i vražda a spor; to všechno jsou indikace návratu do života. Pozn. 1 - Jared Rapfogel (2001) komentuje scénu, která i mě mimořádně zaujala, a která svojí estetikou mi připomněla fotografie Josefa Koudelky: "Thinking back on Eureka, what comes back most vividly for me is an extended scene on a hillside rising from the road where they’ve parked the bus to rest. For some time, the four of them sit, together but spaced evenly apart, on the hill, looking out silently over the countryside, and Aoyama effortlessly communicates the comfort and peace they feel simply being together." (12.08.2017)

Asi byla moje chyba, že jsem si to nechal na dva dny, a ten druhý jsem byl strašně roztěkaný, nebo se v té poslední hodině vážně nic nedělo? Každopádně hodně velká chvála za odvahu (3 a 1/2 hodiny, černobílé, téměř se tam nemluví) a jinakost (a to i na Japonce). A snad první film, kde Aoi Miyazaki skutečně hrála. - 80 % (01.06.2011)