The Beatles: Get Back

Pro každého beatlofila osmihodinová extáze (8 hodin? Nebylo těch natočených materiálů na 60 hodin? Kde je ten zbytek?!), vhled, jak to tenkrát, při natáčení filmu a desky vypadalo. Škoda, že se oboje týká dost možná nejslabšího alba v diskografii nejlepší kapely ever. Ale pořád je to nejhorší album v diskografii Nejlepší kapely ever, takže... (No, být kamery při natáčení takového Revolveru, White Alba nebo samozřejmě i toho Sgt. Peppera... wow wow wow). Jak už tu určitě zaznělo vícekrát, je fajn, že nám, fanouškům, Peter Jackson potvrdil, že ta atmosféra tenkrát nebyla až tak napnutá, jak se nám někteří životopisci snažili namluvit, přeci jen dokázali Brouci po Let it Be ještě natočit jednu ze svých nejlepších placek- Abbey Road. Sypat se to začalo až o něco později. Co mi ještě tento dlouhý dokument dal? Miluju Paula i Johna, ale kapelu bych s nima mít nechtěl (chudák George). Naopak s kým bych desku natáčel moc rád, je/byl George Martin. Jsem nadšen, vidět tyhle čtyři legendy při tom, co jim bylo tak přirozené, dívat se jim pod prsty, vidět, jak se natáčela ta která pecka, kterou jsem slyšel už aspoň tisíckrát... Zkrátka i když je, jak už jsem psal, Let it Be nejméně povedenou deskou Beatles (kterou posléze ještě víc pokazil Phil Spector, pokud můžete, vždycky dejte přednost vydání Let it Be... Naked), přestože je vidět, že už zdaleka nebyli tou semknutou jednotkou (George už je myšlenkami na sólové dráze, Paul nenaplňuje své ambice a John... je myšlenkami kdo ví kde), pořád jsou to kurva The Beatles! (Btw ta Yoko Ono, samozvaná nedoceněná avantgardní umělkyně, ale měla taaak moooc volného času...). (27.08.2022)

Šest hodin ve výjimečné společnosti, ve výjimečné chvíli jejich společné hudební cesty, plné tvůrčích okamžiků i slepých uliček se základy pro jedno dobré album a jedno budoucí legendární. Výjimečná atmosféra, která se nemůže nikdy opakovat. Kus práce týmu Petera Jacksona. Krásné večery s hudbou, která je úzce přirostlá k srdci, s lidmi, které je radost skrze tento film blíže poznat po všech knihách, dokumentech (Antologie apod.), rozhovorech, článcích, youtube videích a koncertě sira Paula v Praze. (05.10.2022)

Samolibá, egoistická mrdka Pavlík naprudko bosinguje, pokorná subinka Jirka mu u toho nepokrytě strká nagelovanou hlavu do prdele, houbař Jeník jen tak tiše levituje třicet čísel nad zemí a dává okázale najevo, jak má bohorovně v piči, a intelektuál každým coulem, Ringo, sem tam něco lopatisticky zahuhňá v cocotney dialektu a jinak tupě upírá mongoloidní pohled v dál a pekelně se soustředí, aby náhodou neminul ty své dva tolik komplikované hrnce při brutálně složitém valčíkovém rytmu. Opodál prkenně sedí a strnulé čumí odporná a řádně pošahaná džaponská sukuba, pozemská Golgota a dobrovolné mučednické pokání toho chudáka dobráka koksovatelného Broukježíše s mesiášským komplexem, která se tam dostala na základě láskyplné prosby „Já chci být taky v televizi, ty mastňácká kundo!“, přičemž ubohý Jeník, nedbaje na moudrou radu Panny Marie ze své nejznámější plísně, nechtěl zase měsíc žrát polívku ze čtverzubců a mít obden propíchané koule jehlovými podpatky. To prostě není Ono. A tak kluci sedí, plácají pičoviny, přemýšlejí u džemování svých tříakordových cajdáků, který tradicionál ještě nevyloupili, a jaký přitrouble účelový rým na slova love, freedom a seržant Pepř dosud nepoužili. V rozumné míře by to možná bylo bývalo milé retro a zajímavý pohled na odvrácenou stranu broučí prdele. Jenže Ono to v přesně tomto duchu trvá naprosto nehumánních 6 hodin!!! A to by obrostla mechem a chcípla nudou snad i ta nejzarytější a nejfanatičtější šedesátková grupí. (15.12.2021)

V podstatě se nejedná o nic jiného, než osmihodinový záznam o skupině čtyř týpků, co natáčí jedno album – navzdory neustálému mumraji kolem, přicházejících a odcházejících hostů a také faktu, že nové album začínají s naprostou tabula rasa. Jenomže ti čtyři týpci jsou Harrison, McCartney, Lennon a Starr – natáčejí jedno z nejlepších alb na světě „Let it Be“, mumraj tvoří filmový štáb (jehož kamery natočily více než 60 hodin materiálu) a jejich tým, a přicházejícími a odcházejícími hosty jsou celebrity (Peter Sellers!) a členové rodin. Sledovat tu tryskající tvůrčí energii je čirá radost. Když McCartney z doslova ničeho vykřesá nesmrtelné „Get Back“ a vy máte možnost sledovat zrod písně od prvních akordů až po finální podobu, jednoduše musíte smeknout. V další chvíli pak Lennon blbne, dělá obličeje a do toho jenom tak v rámci rozcvičování celá kapela zpívá různé provařené fláky – protože tyhle kluky to pořád hrozně baví a hudba je pro ně „alfa omega“ (a shodou okolností zdrojem obživy). Nakonec dojde i na určité tenze – ale není to nic dramatického, snaží se to řešit, protože jim záleží jeden na druhém a vždycky „v tom byli spolu“. Ten pocit vzájemné sounáležitosti, kus společného osudu, byl pro mě asi zdaleka nejdůležitější. Nesledoval jsem firmu na hity, ale čtyři chlapy, co díky svému nesmírnému talentu dali světu pořádný žvanec hudební historie (včetně pro mě niky nepřekonaného živého vystoupení na střeše Apple Studio v Londýně, jehož záznam jsem viděl jako kluk, a už to ve mně zůstalo). A pokud jsem si to užil já – jako člověk, co neumí zpívat, ani na cokoliv hrát – nedokážu si představit, co musí prožívat ti, co hudbu dělají. Ti musí explodovat. (16.02.2022)

Panu Jacksonovi se v tomto monstrózním projektu podařilo rozbít mýtus o nefungující kapele, za což si zaslouží velkou úctu. "Kapela v rozkladu" by totiž stěží dokázala hýřit kreativitou a nahrát za tak krátkou dobu zárodky legendárních alb "Let It Be" a "Abbey Road", což původní film záměrně upozadil pro bulvární exkluzivitu. (03.07.2022)