Kundun - Život dalajlámu

Scorsese by se měl na tento typ filmů jednou provždy vysrat a zakotvit to čistě mezi mafiány. Opět nesmírně zdlouhavé a těžce nezajímavé pojetí. Oceňuji, že se člověk prostřednictví filmu seznámí blíže s tradicemi Tibetu a jejich pohledem na svět, a to do doby dokud průmyslová Čína nezaznamenala jejich vědeckou zaostalost a neudělala si z Tibetu svoji děvku. Opravdu smutný osud jedné nesmírně zajímavé země. Film je bohužel zajímavý výhradně z historického hlediska. Koukat se dvě hodiny jak se páni poklonkují vyvolenému dítěti nebyl zrovna vrchol zajímavosti. S buddhismem sympatizuji, s Dalajlámou bych neměl problém zajít na pivo, ale tento film mě tedy dvakrát nenadchnul. (19.08.2018)

Velice konzervativně natočené, ale pevně režijně vedené, s úžasnou výpravou, mnoha různými detaily, které jsou podány tak, že i bez explicitního vysvětlování, řeknou neznalému diváku o buddhismu i kultuře Tibeťanů mnohé. A vyřádil se tu i Philip Glass se svou hudbou, která je všechno, jen ne typická, a ve správných momentech umí až nepříjemně tnout do živého. "Bylo zahájeno mírové osvobození Tibetu. Příslušníci lidové armády vstoupili do této oblasti Číny na žádost tibetské menšiny. V této baště imperialismu si tibetský lid uvědomil že žije ve feudalismu pod tyranií dalajlámy. Lidová armáda postupuje na Lhasu zdravena obyvatelstvem, které vítá své osvoboditele a nadšeně se k nim přidává." Komouši jsou prostě všude stejní. (23.07.2023)

Deakinsova kamera vťahuje do neznámeho sveta. Glassová hudba mu dodáva patričnú atmosféru. Niečo medzi spirituálnou veľkosťou a hravou všednosťou. Dominanta Kunduna ako filmu je jeho citlivosť v prvej polovici a jeho duchovná prezreteľnosť v polovici druhej. Nedá sa vo filme nájsť výsostne Scoreseseho prvok. A film nepôsobí ani ázijsky. Ale skĺbenie týchto dvoch svetov vytvára iný životopisný film. Je v ňom badať náznaky hrôz Maa a jeho Čínskej ľudovej republiky. Ale aj duchovenstvo 14. dalajlámu, ktoré čelí ťažkej skúške. Politika a náboženstvo nejdú dokopy. Tu to máme ale z tej druhej strany. Príbeh, ktorý ani po rokoch nestráca nič zo svojej pôsobivosti a je pripomienkou udalosti, ktorej následky sú citeľné u dvoch národov dodnes. Pritom filmu nechýba duchovný aspekt ale ani ten formálny, filmový. Skôr záležitosť pre určitú skupinu fanúšikov. Podľa môjho názoru je to ale ďalší znak Scorseseho všestrannosti a rozprávačského umu. (18.10.2020)

Nerad takhle odkazuji na cizí komentář, ale Lima to tentokráte opravdu náramně vystihl. :-) Jinak co se týče mého názoru, nemohu než chválit. Scorsese je machr, který by dokázal citlivě a poutavě natočit snad i dětství Saddama Hussaina, a soundtrack od Philipa Glasse je jednoduše fenomenální. A hlavně, film naprosto strhne a plnohodnotně odvypráví historickou etapu v rozmezí nějakých dvanácti let, aniž by výrazněji překročil dvouhodinovou stopáž - říkejte si tomu jak chcete, ale já to nazývám jako umění.. 90% (07.07.2014)

Tenhle film sere mramor. Je to autorizovaná biografie mládenečka se stříbrnou lžičkou v prdýlce. O životě Tibeťanů neříká nic. Sled aranžovaných scenérií nevyvolává žádný pocit, navíc otravuje nevkusná a pitomá hudba Phila Glasse. --- Nic nepotřebujeme méně než připomínat si tragédii Tibeťanů. Ví o ní každý. Dalajláma je popkulturní hvězdou prvního řádu. Tisíce salónních radikálů celého Západu mají jeho obrázky nad postelí, po tuctech pálí vonné tyčinky, horují pro vegetariánství, propagují nenásilí ke všemu od kosatky po virus eboly a příležitostně flirtují s buddhismem, ať už si pod tím představují cokoli, protože normálně vyznávají Maovo „náboženství je jed“. (Podobně mylné je nadšení pro krásy Tibetu vyjádřené mnoha zdejšími uživateli: točilo se v Kanadě a v Maroku.) --- Popularita Tibetu se neodvíjí od jeho znásilnění, nýbrž od jeho mystické, a povýtce mýtické, pověsti. Znásilněných národů je spousta. Třeba jen v Číně: kolik obdivovatelů Jeho Svatosti dokáže jmenovat, tím méně vybavit si něco z kultury a dějin národů žijících na severozápad, severovýchod a jihovýchod od Tibeťanů? A přitom Ujgurové, Mongolové, Iové, Hmongové, Čuangové a další mají s maoismem a čínským šovinismem zkušenosti velmi podobné. Neštěkne po nich ani pes. --- Vlastně nemáme šanci se dozvědět, jakým člověkem dalajláma skutečně je. Jsem ochoten připustit, že v osobním životě je to příjemný a kultivovaný chlapík, i když pravdu v tomto ohledu se od žádného Ládi Špačka určitě nedovíme. Zaslouží politování za to, že nikdy neměl příležitost jednat ze své svobodné vůle. Nikdo neví, co by dělal. Že to s takovým profilem dotáhl až na Nobelovu cenu, to jen ukazuje, jak slabomyslně své ikony volíme. (09.08.2013)