Kundun - Život dalajlámu

Film o vnitřní i vnější izolaci (člověka/národa), čistých ideálech i naivitě a o plynutí času, kdy se akt agrese jeví dříve či později jako nevyhnutelný. Těžko lze postavě Dalajlámy vyčítat pasivitu, která vlastně vychází z podstaty jeho vlastní existence tibetského duchovního vůdce. Výjimečná kamera Rogera Deakinse a hudba Philipa Glasse. (08.09.2014)

V Posledním pokušení Krista zobrazil Martin Scorsese Ježíše jako jednoho z lidí, se všemi lidskými chybami, pochybnostmi i strachem, ale přesto výjimečného a nezapomenutelného. Podobná věc se mu povedla ve filmu Kundun - tady je nedokonalým a přesto "božským" a vznešeným člověkem čtrnáctý tibetský dalajláma. Rozdíl mezi oběma filmy je v tom, že Kundun je osoba 20. století, náš současník, a proto nepřichází v úvahu "vykonstruovaná" pointa Posledního pokušení. Dostatečně silnou pointou je v tomhle případě sama skutečnost. V pozadí dalajlámova příběhu zvolna vyrůstá před našima očima představa historických událostí - tak, jak své okolí a to, co se kolem děje, vnímá sám dalajláma, nejprve jako malý chlapec, potom teenager a nakonec jako dospělý muž. Kamínky do mozaiky proto přibývají pozvolna. Hlavně díky této postupné gradaci nechybí filmu napětí a je velice snadné a jakoby samozřejmé vcítit se do hlavního hrdiny. Film navíc klade spoustu otázek, aniž by na ně explicitně podával odpovědi - nechává divákovi prostor k zamyšlení, a to se cení. V tom by měl Martin Scorsese dávat lekce mnohým hollywoodským kolegům. (02.02.2007)

Nádherný poetický film a veliká poklona Tibetu! Velkolepé barevné zábery přírody a chrámů a naopak industrializovaná šedivá Čína a skvěle slizce zahraný Mao Ce Tung! První hodinka je jen takový příjemný vtipný kochání se nástupem novýho Dalajlámy, ale pak s vpádem Číny film hodně přitvrdí a začne být najdnou hodně mrtvých! Herci, kteří jsou vlastně neherci jsou dobří, krásná hudba a zajímavý příběh, prostě skvělej film a opět neomylnej Scorsese! (19.01.2007)

Tenhle pohled za vysoké zdi Potály a svět na obou jejich stranách je o hodně silnější a trpčí káva než Sedm let v Tibetu a díky Buddhovi a všem bódhísattvům za to. A díky i Scorsesemu, který se tentokrát přenesl z newyorských ulic mezi majestátní vrcholy a ukázal, že umí kdykoli a kdekoli. Vizuálně a hudebně úchvatný, tématicky originální, herecky vynikající a režijně skvěle zvládnutý snímek o lidskosti, předurčenosti, svobodě, netoleranci, útlaku, naději a odpuštění na pozadí historie neobyčejného života neobyčejné osobnosti. 101% a palec nahoru pro dalajlámu, Tibet a Scorseseho a palec dolů pro čínskou vládu. (02.11.2007)

Tak, ako sa u niekoho vytvorili spojenia Japonsko-Hirohito, Čína-Mao, Kambodža-Pol Pot atď., tak sa u mňa vytvorilo spojenie Scorcese-dlhočizné filmy. Nepopieram, že sú medzi nimi aj vynikajúce, ale všetky sú dlhšie, než aké mohli byť, mať tak poruke nožničky. Kundun mi naopak pripadal krátky a svedčal by mu názov Mladosť Dalajlámu. V neúmernej dĺžke sa zaoberal pomerne krátkym obdobím Dalajlámovho života. Tým sa vytvoril priestor pre nábožensko-etnografický obrázok Tibetu, niečo, čo by som bez Dalajlámu vnímal ako produkt National Geographics. Prednedávnom som videl film o apologétovi nenásilia - Gándhím. Dalajláma mi vyznel skôr ako apologét nerozhodnosti. Bol a je symbolom Tibetu, ale jeho reálna politická sila spočíva v tom, že ho vždy niekam pozvú, ak chcú nasrať Číňanov. A ako sa Tibeťanom žije desiatky rokov po Dalajlámovom exile, to sa z tohto filmu nedozvieme. (23.05.2018)