Taxikár

Dolar měl v polovině 70. let sice prokazatelně větší sílu než dnes, ale i tak zní fakt, že snímek stál pouhých 1,9 milionů v dnešní době neuvěřitelně. Přesto se peníze na projekt sháněly těžko a trvalo dlouhé 3 roky, než si ho Scorsese a De Niro prosadili. Scénárista využil skutečného případu úspěšného atentátu na prezidentského atentáta George Wallace, který se odehrál v roce 1972. Film ale kriminálkou v běžném slova smyslu není, spíš jde o psychologické drama o veteránovi vietnamské války, který po návratu domů nedokáže zapadnout zpátky do společnosti. Postupně se stává protipólem zakladatele Klubu rváčů Jacka z Fincherova slavného filmu. Ten v sobě koncentroval nespokojenost radikální městské intelektuální levice a myšlenku anarchistické vzpoury proti systému. Travis má naopak blízko k postojům radikální pravice, se znepokojením a vzrůstajícím opovržením sleduje život v dekadentním velkoměstě plném uvolněné sexuální morálky, zločinu a existenční nejistoty. Oba antihrdiny nespojuje jen chronická nespavost, ale i protest proti světu, který chtějí zbavit nepravostí. Kdyby Travis dotáhl svůj plán až do konce, byl by z něj v očích veřejnosti ukázkový padouch. Scorsese ale svou postavu nechává žít a dokonce ho v očích veřejnosti proslaví. Ironicky tak zesměšňuje dvojí morálku měšťácké společnosti. Několikanásobná vražda příslušníků městské galerky z Travise dělá nikoliv teroristu, ale odvážného bojovníka proti podsvětí. Své schytávají i příslušníci liberální městské elity. Aktivistka Betsy představuje ukázkového snoba a prezidentský kandidát Palantine je typický příklad profesionálního žvanila, který hovoří v mlhavých frázích. Scorsesemu hodně pomohlo, že nezaujal jednoznačný aktivistický postoj. Kolem snímku se v době vzniku vyrojilo spoustu polemik a vášní. Z Taxikáře se během pár let stal kult a narozdíl od mnoha jiných kousků myslím zcela oprávněně. Rozhodně nezestárl, postava Travise Bickla zneklidňuje diváky dodneška. Z mého pohledu je to nejzásadnější životní role Roberta De Nira. Bonus pro dnešního diváka představuje fakt, že z aktérů vedlejších rolí vyrostli v průběhu následujících dekád herci první ligy. Celkový dojem: 95 %. (02.03.2016)

Rozervané srdce osamělého muže. Tvrdá pachuť New Yorku a nepochopení, které se line ze všech ulic, duší a primitivních zákazníků. Film, o němž vím, že jeho masivní kořeny budou prorůstat mým tělem celej život. Film, v němž jsem poprvé viděl De Nira. Film, který si pokaždý vyložím jinak. Film, kterej fakticky zbožňuju! (12.04.2011)

Mě tyto staré filmy většinou nedokáží zaujmout. Musí to už být nějaká pecka, abych se nenudil. Tento film mi nic nedal ani nevzal. Některé pasáže jsou dobré, ale celkově mě film příliš nebavil. De Niro je prvotřídní, ale samotný herec ještě neudělá z filmu něco extra. Poměrně přeceňovaný film. Konec je pořádný nářez, kdy jsem se alespoň trochu probral. 60% (01.07.2009)

Zdá se mi, že je tento snímek velmi často a velmi moc nadhodnocován a nevím proč. Ponurost, špína, deprese, náladovost, smysl života a podobné prvky v tomto filmu obsažené nejsou nijak geniálně zasažené a určitě se najdou lepší snímky. Tento film mi nepřijde tak výjimečný jako ostatním a některé scény a někdy celé sekvence jsou velmi nudné a bezmyšlenkovité. Možná je to o svobodě, ale já sovu svobodu urychlit přehrávání tohoto snímku využíval častěji než bych si přál a to jistě nebyl úmysl. Nemohu dát lépe než za 3* i přes svůj obdiv k Robertu De Nirovi. (02.08.2004)

"Jsem osamělý muž." Scorseseho, Schraderova a De Nirova společná filmová psychoterapie dokáže i po letech silně znepokojit. Travis, zavřený ve svém taxíku, ve své mysli, ve svém světě s vlastními, pevně danými pravidly, postupně ztrácí kontakt s okolním světem. Proti pocitu izolovanosti nejprve bojuje snahou o začlenění mezi ostatní. Mezi ty, kteří mají ideály, zajímají se o politiku a kulturu. Marně. Znovu padá do své samoty, do pro něj ubíjející (a pro diváka hypnotizující) monotónnosti. Rozhodne se proto odhodit masku a od dívání přejít k radikálnímu činu, kterého je jako jediná postava filmu schopen (znaky psychické lability těžko skrývá Scorseseho žárlivý manžel, je ovšem zřejmé, že ten jenom kecá a ničeho víc se nezmůže). Hudba, krvavé efekty, kamera, vracející se zas a znovu k Travisovi, jehož hledisko je určující a především herecký výkon De Nira, ponořeného v roli do posledního chlupu na těle, dělají z Taxikáře film, který není jen o konkrétní době a konkrétním stavu mysli. Mne například zneklidnil tím, že jsem se s protagonistou do jisté míry dokázal ztotožnit. 85% Zajímavý komentář: Melies, Angerr, Radek99, jahol, Faidra, plagjoklas (22.07.2005)