Vzostup

Sovětský snímek, který už dovede zaujmout hned po několika prvních vteřinách, kdy si uvědomíte, že tahle černobílá je přece jen specifická, že je jaksi šedší a že všechno, co sledujete je speciálně stylizováno, aby to mělo potřený efekt. Režisérka dovede scénou zasáhnout, ale také nudit, což je takový nechtěný kontrast. (24.10.2015)

Film podle novely "Sotnikov" Vasila Bykava (nikoli Bykova jak mylně uvádí text distributora i sovětské titulky, které poruštily jméno významného běloruského autora) kongeniálně převádí na plátno silný příběh, zkoumající člověka v mezní situaci, tváří tvář hrozící záhubě. "Vzestup" není podívanou pro slabé povahy - i přes absenci naturalistických záběrů jsou scény výslechu na hranici drastičnosti a celý snímek je prodchnut depresivní atmosférou, která však jen přispívá k jeho nepříjemně realistickému vyznění. (K osobě autora předlohy a jeho dílu viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bykav ). (30.03.2008)

Nepříjemně pod kůži zalézající existenciální drama z války. Na jedné straně odvaha, která se může rodit z mladické nerozvážnosti, z horlivosti, z nedostatku informací o hrozícím nebezpečí a která se tváří v tvář smrti promění v chvění. Na druhé straně statečnost, méně okázalá, ale opírající se o nejhlubší základy člověka a neselhávající ani při pohledu na oprátku. A byť je hrdinou Rudoarmějec, film se chová vůči materialismu přímo subverzivně. V okamžik krize se totiž jedná o odpověď na otázku, čemu skutečně věřím. Kdo jsem já? Soubor tkání, které teď náhodou drží při sobě a ještě pár chvil budou, ale potom ne? Je-li tomu tak, co je větší hodnotou než přežít? Vyšetřovatel hraný s děsivou jemností A. Solonicynem si je toho dobře vědom. Jeden z vyšetřovaných vyznává tutéž nejvyšší hodnotu přežití, ale halí ji do iluzí, aby se nemusel děsit sám nad sebou. Druhý je mučitelům schopen říci: „Život není to nejdůležitější“. Odkud je mu dána síla k takovému vyznání? Opravdu těžko se na to kouká… Člověk o sobě leccos neví, dokud se skutečně neocitne třeba tváří v tvář hlavni, a jak pokořující pak často bývá to poznání. Věřit Bohu, sobě nedůvěřovat. (22.03.2012)

Moc sa mi do tohto staršieho, čiernobielého filmu z produkcie bývalého Sovietského Zväzu nechcelo. Myslel som, že to bude ďaľší bezduchý propagandistický snímok. Ale ukázalo sa to ako celkom solidná psychologická dráma. Príbeh dvoch patrizánov, Sotnikova a Rybaka, ktorí padli do nemeckého zajatia je skúškou predovšetkým ich charakterov. Nejedná sa o žiaden historický vojnový veľkofilm, ale skôr o komornú drámu o ľuďoch, čo sa ocitli v mimoriadne ťažkej životnej situácii. *** (19.11.2009)

Vedle Klimovova Jdi a dívej se další otřesná věc, kterou těžko hodnotit. U Šepitkovové nemám nakonec takový problém strhnout "tak málo", protože to stále "drží fazónu". Nedovedl bych dát Jdi a dívej se "odpad", ačkoliv by si ho podle mě z podstaty zasloužil - filmová mašinérie nemá právo dělat z utrpení lidí expresionistické hříčky při nichž hynou další tvorové. Taktéž Vzestup je expresionistická hříčka - hanba mě fackuje, ale nemá to s realitou mrazivého válečného Běloruska společného nic než zobrazení. A přikrášlení - přikrášlení Sotnikova jako Krista, expresionistické přikrášlení celého toho martyria. O co důstojněji působila Balada o sedmi oběšených. Nemůžu si pomoct - jestliže se v USA té doby točily Čelisti, jsou pro mě Jdi a dívej se a Vzestup inverzní a totalitní podoby blockbusterů toho typu - lidé se rádi bojí, rádi se dívají na utrpení, rádi vidí mučící nástroje a kečup jako krev. Co mi u Šepiťko nechává tři hvězdy je jednak Šnitkeho hudba (ano, krom podmaleb mi stačí ona snad jen minutová echo pasáž pár klarinetů při scéně zajatců projíždějících vesničkou), a jednak neodiskutovatelné metaforické a řemeslné kvality filmu. (11.02.2018)