Cesta

Film, který se rozhodně vyplatí vidět. Kromě toho, že zde Roeg předvádí některé nádherné dokumentární scény přírody, některé méně hezké, protože zachycuje tradiční způsoby lobu zvířat, hlavně klokanů, tak je zde i silný příběh dvou dětí, které se musejí pokusit v pustině přežít. A ono se jim to daří, ale logicky to na nich musí zanechat nějaký ten dopad. I v tomhle směru je snímek silný, jak konfrontuje naši civilizaci a to, co je tam venku, co nechápeme. (05.08.2015)

No tak kultovní bych to zrovna nenazval. Jenny Agutter byla sice krásná a malej fakan nebyl tak moc otravnej, jak jsem se ze začátku bál. Ale přesto otravnej byl. Pěkny záběry, ale že by mě ten film nějak moc oslovil, to zas né. Zajimavy to bylo jenom tím, že v jedné z hlavních rolí hrál původní obyvatel Austrálie a tou přírodou. (19.03.2018)

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)

Viděl jsem film ve věku, kdy mi "poselství" o konfrontaci přírody a civilizace moc neříkalo, tehdy jsem to bral jako působivý dobrodružný film o cestě za záchranou života. Ona se ta hodnocení o chaosu civilizace a harmonii přírody docela dobře pronášejí zpohodlnělým intelektuálům z vyhřátých či klimatizovaných pokojů, kde si vždycky můžete uvařit čaj a nevynaložit přitom příliš námahy, takže máte čas na filosofování o tom, jak by nám bez té elektřiny a ústředního topení bylo líp :). Každopádně film se mi líbil tehdy hodně. (05.03.2020)

Roeg hypnotizuje svojho diváka nielen obrázkami divokej prírody (a Agutterovej), ale možno najviac práve asociatívnou montážou a strihom ako takým, takmer v každej scéne a sekvencii. Myslím že táto cesta svojich hrdinov ovplyvnila pozitívnejším spôsobom, ako českú partičku s trabantami. Človek je už raz a navždy odkázaný na život v civilizácii, treba sa s tým zmieriť, preto je táto cesta dvoch súrodencov iba dočasná, ale navždy meniaca ich charaktery a pohľad na svet. Film, ktorý si budete radi púšťať v piatok večer po každom pracovnom týždni strávenom v sklenenej administratívnej kocke. (30.03.2018)