Walkabout
Walkabout
Walkabout
Réžia:
Nicolas RoegScenár:
Edward BondKamera:
Nicolas RoegHudba:
John BarryHrajú:
Jenny Agutter, David Gulpilil, Luc Roeg, John Meillon, Barry Donnelly, Hilary Bamberger, Carlo ManchiniObsahy(1)
Dívka a dva chlapci putují nehostinnou australskou divočinou k vlastní dospělosti... Uprostřed rozpálené australské pouště zastaví auto. To, co by mohlo vypadat jako pokus o malý rodinný piknik, nečekaně nabere docela jiný směr a náctiletá dívka a její malý bráška se ve snaze dostat se zpět do civilizace vydávají na cestu podmanivou vyprahlou krajinou. Jejich putování se stane jakýmsi zasvěcovacím rituálem, iniciační cestou k dospělosti, na níž je provází mladý Aboridžinec, kterého jednoho dne potkají. Snímek Cesta však není příběhem boje o přežití uprostřed rozpálené divočiny, ačkoli z některých jeho záběrů téměř sálá stojaté vedro, z něhož vysychá v ústech. Není ani prostým příběhem o střetu dvou kultur. Způsob, jakým Roeg, který byl i kameramanem, snímá nehostinnou krajinu, hudba Johna Barryho, použité úryvky z básně, vskutku bizarní události, které lemují cestu dětí, a především zvláštní struktura filmu, plná prostřihů, proměňují vyprávění v jakýsi bdělý horečnatý sen. Poušť je spíš než místem fyzického utrpení mystickou krajinou, kde děti procházejí iniciačními okamžiky zvláštní zkušenosti „primitivního“ života. Jejich putování liduprázdnou končinou bez času, plnou zvířat, rostlin a barev, je jako výlet po zapomenutém, divokém a smyslném prvotním světě, kde panují instinkty, čisté emoce a svoboda. Roeg věří ve ztracený ráj, kde lidé nebyli svázáni racionalitou, morálními pravidly a betonovými zdmi. Na rozdíl od jiných ale, zdá se, napovídá, že neleží kdesi v předindustriálním světě, nýbrž dřímá zapomenutý někde hluboko v lidské mysli. (Česká televize)
(viac)Recenzie (84)
Přirozenost, kterou člověk ztratil a už nikdy nedokázal získat zpět. Značně alegorický film o zdech, které si moderní člověk kolem sebe vystavěl. O neschopnosti pochopit. O volnosti, která byla jen pocitem a nebyla uchopena včas. Pokud vám připadá, že melu, tak je to proto, protože tenhle film je zvláštní. Doopravdy mě vadily určité prvky filmového jazyka, jako zastavování záběru, opakování momentů, zvukové abnormality. Vyrušovalo mě to (ale netuším, jak by film vypadal bez toho). Na druhou stranu výborné ve více ohledech. Záběr na dospívající dívku a malého chlapce, ztracené v divočině a kráčející australskou pouští ve školních uniformách a v polobotkách, přičemž dívčina hlavní starost je, aby si chlapec nic neroztrhl nebo se nezamazal ... uznejte, že to je dost originální prvek. Kontrast s mladým Aborigenem, díky kterému přežijí a se kterým si zprvu vůbec nerozumí. Krásné (až dokumentární) záběry australské přírody - lov klokanů, plavání v jezírku - a do toho abstraktní scény (děj doplňovaný zdánlivě nesouvisejícími střípky). Ono to celé asi funguje a já uznávám, že jako celek je to výborné, jen si musím na něco podobného zvyknout. Jo a samozřejmě hudba Johna Barryho. ■ P.S. Nemáte pocit, že nás moderní společnost deformuje a měli bychom utéci, dokud je čas? ■ Po druhém vidění se mi skoro chce zvednout hodnocení, protože tenhle film je doopravdy podmanivý a nejde mi ho dostat z hlavy. ■ Po třetím vidění jsem hodnocení zvedl. ()
43rd KVIFF 2008 - TRIBUTE TO NICOLAS ROEG - Pocta Nicolasi Roegovi - 18. 3. 2010 - 85%, AUDIENCE AWARD - Divácká cena deníku Právo (Divácká cena: 1234) - Opravdu nečekané... - 1.7/145 ()
Překvapující úvod, rozehrává příběh dvou sourozenců na jejich cestě přes pustinu do civilizace. Pomalé a táhlé ale s krásnými momenty. ()
Když už nic, tak symbióza přenádherné jezerní scény s úchvatnou hudbou mi nedá na Walkabout zapomenout... a přitom se mi jistě vybaví i ten šílený rozpor mezi člověkem vzešlým z přírody a člověkem vzrostlým z betonu - ve stejném čase, na stejném místě... jinak je ale snímek poněkud vyčpělý. ()
Kto pozná ROEGovu tvorbu 70-tych a prvej polovice 80-tych rokov, vie, že jeho naračné štruktúry kombinujú akúsi hlavnú tradičnú líniu s rôznymi vedľajšími výpoveďami a psychedelickými snovými výjavmi. Štruktúra ako celok vo výsledku nie je jednoznačne identifikovateľná a popísateľná. Núti Vás premýšľať, kombinovať a hľadať akési nadčasové posolstvo. WALKABOUT som narozdiel od PERFORMANCE, TERAZ SA NEPOZERAJ či MUŽA nikdy nevidel. O to viac som bol nadšený po jeho zhliadnutí. Navyše AUSTRÁLIA má jedny z najkrajších exteriérov na svete (rovnako mi imponoval aj exteriér JENNY AGUTTERovej). Tiež by som rád poďakoval ZÓNAovi, ktorý tento film hrdinsky priniesol na náš DVD trh. (20.8.2007) ()
Niektoré scény som nepochopil, ale nič sa nedeje, potom by to už nebolo také znepokojujúce a nejednoznačné. Možno práve o to ide... ()
Herzogiáda. ()
S formálneho hľadiska, ide o umelecký počin hodný chváli, po stránke obsahovej, je tu len malá výpovedná hodnota a pokiaľ v tom niekto vidí viac, tak asi len preto, lebo to tak chce. ()
Ukolébavka? Kontroverzní rozhodnutí, ale tohle bylo fakt nějaký divný... ()
Zpět k pramenům a zase zpátky: Do mého srdce vítr smrti z dalekého kraje vane. Co jsou ty smutkem zastřené vrchy? Co za věže a zelené pláně? To je země ztracené radosti, kterou zářit vidím jasně, šťastné cesty, po nichž jsem se nachodil... a už nikdy nepůjdu. ()
Poprvé jsem film viděla v raném dětství, kdy na mě silně zapůsobil. Moje cedníková paměť bohužel tenkrát kromě tohoto dojmu vymazala všechny faktické údaje včetně jeho názvu (měla jsem ho spojený se jménem "Cesta", ale pod tímto názvem byl nedohledatelný) a jména režiséra. Od té doby jsem ho několikrát neúspěšně zkoušela hledat, ale až teď jsem ho úplnou náhodou zhlédla podruhé. Zážitek byl znovu neskutečný. Krásná hudba Johna Barryho, v závěru verše A. E. Housmana...vskutku výjimečné dílo. ()
"Walkabout" je průsečíkem několika mých úchylek, k nimž se zcela nepokrytě a hrdé hlásím - drsného půvabu Austrálie, experimentálních vizuálních postupů, přírodních motivů a sedmdesátkové atmosféry. Chrochtám blahem. ()
Film, který se rozhodně vyplatí vidět. Kromě toho, že zde Roeg předvádí některé nádherné dokumentární scény přírody, některé méně hezké, protože zachycuje tradiční způsoby lobu zvířat, hlavně klokanů, tak je zde i silný příběh dvou dětí, které se musejí pokusit v pustině přežít. A ono se jim to daří, ale logicky to na nich musí zanechat nějaký ten dopad. I v tomhle směru je snímek silný, jak konfrontuje naši civilizaci a to, co je tam venku, co nechápeme. ()
Na zadok, ako som podvedome dúfal, ma to neposadilo. ale rozhodne, kontrast medzi povrchnou individualistickou civilizáciou a prirodzenou matkou prírodou, bol veľmi fajn. Neporovnateľne lepšie ako novší pokus o zachytenie podobnej chúlostivej, existenciálnej témy. A to: Into the Wild (2007) Hudba a niektoré, pravdepodobne improvizované kamerové zábery, boli božsky geniálne, to ostatné, bolo remeselne zvládnuté dobre ale moje srdce si to nezískalo a takéto poetické filmy by to robiť mali. Príbeh súrodencov, ktorí sa stratia v Austrálskej buši a natrafia na domorodca, ktorý im po dlhej ceste pomáha prežiť bol tiež slušný. Ide o moje prvé stretnutie s tvorcom menom Nicolas Roeg, a hoci teraz nemám chuť začať po nom pátrať... Určite sa ešte stretneme. ()
Mal som trochu problém s nepresvedčivou psychológiou hlavnej hrdinky po úvodnej tragédii, z ktorej sa veľmi rýchlo oklepala. Inak veľmi pekná dráma o vzťahu človeka k prírode, do ktorej koniec koncov patrí viac, než do kancelárii. ()
Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". ()
43. KVIFF ()
ocenenia : MFF Cannes 1971 - Nominácia na 1. cenu ()
Taková upřímná pohlednice z Austrálie. Ze začátku jsem se trošku trápil, ale pak jsem se asi naladil na správnou frekvenci a Walkabout se mi začal více a více líbit. Hlavně celá věc o přežití a rozdílu přirody a civilizace. -"Water. Drink. We want water to drink. You must understand! Anyone can understand that. We want to drink. I can't make it any simpler." ()
Reklama