Zlaté dno

"Papír to je skvělá branže." Výborná Slavinského (tragi-) komedie a moralita, v hlavní roli s otcem rodiny drobným papírníkem Putičkou. Pro mne se stalo Zlaté dno hodně příjemným překvapením. Natočeno v temné době německé okupace a heydrichiády je přesto oslavou pracovitého českého podnikatele i rodinné pospolitosti. Velmi civilně a ukázněně hrající Burian (místo krále komiků se zde objevuje všech prodavačů král), k němu Ferbasová, Kabátová, Schránil, Marvan a "stařičký doktor" Filipovský (který hrál jen o 3 roky dříve snaživého gymnazistu Mazánka) - to bylo ve své době i špičkové herecké obsazení. A pro Buriana byl tento film bohužel jeho labutí písní, dále ho už čekal na dlouhou dobu jen postupný pád a kruté ponížení za údajnou ale neprokázanou kolaboraci. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=9T49JVoayhI (05.11.2013)

Je to takový výchovný film. Říká nám jak se máme v tomhle světě chovat, co je správné a co ne, že práce šlechtí, že nemáme mít velké oči a raději pomalu vpřed, abychom si nerozbili hubu. A to vše vyprávěno ústy Vlasty Buriana, papírníka Putičky, který se krůček po krůčku vypracoval na respektovaného obchodníka v maloměstě. Kvůli svým dětem se vzdá obchodu a vrhne se do Prahy. Bez práce nevydrží a vloudí se jako příručí do obchodu Zity Kabátové, udělá s ní štěstí v obchodě i lásce. Dravé mládí v podobě jeho tří dětí mezitím ztroskotá a děti přilezou ke křížku. Tatínek je nevyhodí, ale pomůže jim znovu na nohy. A tak síla tradice a pevných hodnot vítězí nad spekulací a hazardem, happy end je tu. Burian hraje o poznání civilněji, než je zvykem a jde mu to skvěle. Táhne celý film, který je lehký, svěží, ale přece jen vážnější, než jsme u Slavínského zvyklí. A já jsem tomu rád, za každý svěží vítr jež zčeří hladinu klidného českého rybníka....80% (29.06.2012)

„Já a nemocnej?! Naposled jsem měl černej kašel, když mi byly 4 roky. A to eště nevím, jestli ten doktor nebyl barvoslepej!“ Kdepak Cyril Putička, ten má zdraví a sil na rozdávání…Zas jeden z těch smutných případů, kdy nemá Burian jediného schopného nahrávače. Marvanův Neškudla má jen pár scén a pak je to zase na jen na starém Putičkovi (a naopak trio jeho dětí je tak toporné, že jsem se pokaždé těšil až zmizí ze záběru). Jeho „čtverák a šprýmař“ se mu vcelku povedl, ale baví spíš konkrétními pasážemi, těch hlodů tolik nemá. Nejvíc jsem smál u Burianovy žehlící kreace (konečně už vím, jak správně žehlit!) a zásnub, kde se chudák ani pořádně nemůže napít. Jen mě pak překvapil vznik vztahu (jakkoliv to bylo celé hodně decentní), spojení Buriana s nejmenovanou herečkou kupodivu docela fungovalo. Akorát to trošku zapadne, když se film soustředí hlavně na myšlenku „odklizení“ rodičů (káravý sociální podtón) a až nechtěně úsměvného nadšení, píle ve věcech obchodních či vůbec práce. Celkově pouze slabší průměr. (26.01.2020)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)

Jeden z posledních, ne-li poslední z vynikajících filmů nezapomenutelného Vlasty Buriana. V roli papírníka Putičky však Burian poměrně zklidnil svůj výstup a přes několik málo scén (např. vyprávění "pánské" anekdoty :)) se jednalo o vážněji myšlenou roli zkušeného profíka v papírnictví. Samozřejmě jsem se musel smát, jak se děcka hrnula do papírnictví kouzelné Zity Kabátové už několik málo minut poté, co Vlasta udal první dáreček, ale všechno to celkově působí sakra pozitivně a člověk si prostě užívá tu nepopsatelně krásnou příběhovou atmosféru. Za mě osobně jeden z nejlepších filmů Vlasty Buriana. (23.04.2016)